Bella Swanová se stěhuje z Phoenixu v Arizoně, aby žila se svým otcem ve městě Forks ve Washingtonu a umožnila tak své matce cestovat s jejím novým manželem, hráčem nižší baseballové ligy. Poté, co se Bella přestěhuje do Forks, potkává tajemného, pohledného mladíka, Edwarda Cullena, který ji proti vlastní vůli velmi přitahuje. Nakonec Bella poznává, že Edward je členem rodiny upírů, která raději pije krev zvířat než lidskou krev. Edward a Bella se do sebe zamilují, ale James, sadistický upír z jiného klanu upírů, je posedlý stopováním Belly. Edward a ostatní z rodiny Cullenů Bellu ochraňují. Bella uteče do Phoenixu do Arizony, kde je podvedena Jamesem, který se ji pokouší zabít a dostává se s ním do konfrontace. Bella je vážně zraněna, ale Edward ji zachrání a vrací se společně zpět do Forks, James je mrtev.
Listopad 2011
Stmívání něco o něm
5. listopadu 2011 v 0:31 | Kiki:-* | Stmívání vše o filmuStmívání (anglicky The Twilight Saga) je série čtyř románů s upíří tématikou od americké autorky Stephenie Meyer. Tyto romány mapují období v životě Isabelly "Belly" Swanové, dospívající dívky, která se přestěhuje z Arizony do městečka Forks ve státěWashington a její osud se proplete s osudy klanu upírů, kteří zde žijí.
Příběh je z valné části napsán z pohledu dospívající Isabelly (Belly) Swanové, v závěru třetí knihy a v knize čtvrté jsou však vloženy části vyprávění jedné z postav, Jacoba Blacka. Půlnoční slunce, "pátý", nedokončený díl ságy, se věnuje příběhu první knihy z pohledu Edwarda Cullena, který je po Belle druhou hlavní postavou.
První díl ságy Stmívání (anglicky Twilight) byl publikován roku 2005, následovaly knihy Nový měsíc (anglicky New Moon), Zatmění (anglicky Eclipse) a Rozbřesk (anglicky Breaking dawn). Do ságy lze řadit i nedokončené Půlnoční slunce (anglickyMidnight Sun), které ještě není vydané.
Od vydání prvního románu, Twilight, v roce 2005, získaly knihy obrovskou popularitu a komerční úspěch po celém světě. Sága Stmívání je všeobecně označována jako upírská romance pro mladé čtenáře. První kniha se v roce 2008 dočkala filmového zpracování a žánrově se jedná o akční romantický fantasy triller
upiri deniky 6apitola-probuzeni
4. listopadu 2011 v 23:08 | Kiki:-* | The vampire diaries knížkaMilý deníčku,
je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala a vlastně ani nedokážu vysvětlit proč - s výjimkou toho, že se děje tolik věcí, o kterých mám strach mluvit, třeba i jen s tebou.
Nejdřív se stala ta nejděsivější věc. Ten den, co jsme byly s Bonnie a Meredith na hřbitově, byl tam napaden starý muž a skoro ho zabili. Policie stále ještě nenašla toho, kdo to udělal. Lidi si myslí, že ten starý pán je blázen, protože když se probral, začal šíleně vyvádět a křičet o očích ve tmě, o dubových stromech a takových věcech. Ale já si dobře pamatuju, co se nám ten večer stalo a lámu si tím hlavu. Děsí mě to.
Všichni byli chvíli vyděšení a všechny děti musely po setmění zůstávat doma nebo chodit jen ve skupinkách. Ale teď už je to tři týdny a k dalším útokům nedošlo, takže veškerý rozruch pomalu utichá. Teta Judith tvrdí, že to musel udělat nějaký další pobuda. Tátu Tylera Smallwooda dokonce napadlo, jestli si to ten stařík neudělal sám - to bych teda chtěla vidět, jak by si někdo mohl prokousnout vlastní hrdlo.
Ale hlavně jsem se zaobírala Plánem B. Zatím to jde výborně. Dostala jsem od 'Jean-Claudea' několik dopisů a kytici rudých růží (Mereditin strejda má květinářství) a zdá se, že všichni zapomněli, že jsem se zajímala o Stefana. Takže moje postavení je opět zabezpečeno. Dokonce ani Caroline už nedělá žádné potíže.
Vlastně ani nevím, co teď Caroline dělá, a je mi to jedno. Už ji nevídám na obědě ani po škole; vypadá to, že na svoji starou partu naprosto kašle.
V současné době mě zajímá jenom jediná věc. Stefan.
Ani Bonnie a Meredith nechápou, jak moc je to pro mě důležité. Bojím se jim to říct; mám strach, že by si o mě pomyslely, že jsem se zbláznila. Ve škole nosím masku klidu a sebekontroly, ale uvnitř - prostě je to každým dnem horší.
Teta Judith si o mě začíná dělat starosti. Říká, že teď málo jím, a má pravdu. Nedokážu se soustředit na vyučování a dokonce ani na zábavu jako třeba na dobročinnou akci Strašidelný dům o Halloweenu. Nedokážu se soustředit na nic s výjimkou jeho. A dokonce ani nechápu proč to tak je.
Od toho hrozného odpoledne se mnou nepromluvil. Ale řeknu ti něco zvláštního. Minulý týden na hodině dějin jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se na mě dívá. Seděli jsme pár míst od sebe, on byl ve své lavici otočený úplně bokem a jen se díval. Na chvíli jsem skoro dostala strach, začalo mi bušit srdce a prostě jsme zírali jeden na druhého - a pak odtrhnul pohled. Ale od té chvíle se to stalo ještě dvakrát a pokaždé jsem cítila jeho pohled ještě dřív, než jsem vzhlédla. A to je naprostá pravda. Jsem si jistá, že si to jenom nepředstavuju.
Není jako žádný z kluků, které jsem zatím poznala.
Působí tak izolovaně, tak osaměle. Ale je to jeho vlastní volba. Ve fotbalovém týmu se z něj stal docela hit, ale nebaví se moc s klukama, snad s výjimkou Matta. Matt je jediný, s kým mluví. Ani nechodí ven s žádnýma holkama, pokud jsem si všimla, takže možná ty drby o práskači zafungovaly. Ale spíš to vypadá, že on se vyhýbá ostatním, než ostatní jemu. Mezi vyučováním a po fotbalovém tréninku vždycky někam mizí, v jídelně jsem ho neviděla ani jednou. Nikdy nikoho nepozval k sobě do penzionu. A nikdy nechodí po škole do bistra.
Takže jak bych ho mohla dostat někam, kde přede mnou nebude moct utéct? To je hlavní problém Plánu B. Bonnie říká: "Tak to s ním musíš uvíznout někde za bouřky, abyste se museli choulit k sobě, aby vám nebyla zima." A Meredith navrhuje, že by se mi mělo porouchat auto přímo před pensionem. Ale nemají vůbec žádné praktické nápady a já snad zešílím z toho, jak se snažím vymyslet něco lepšího.
Každý den je to horší a horší. Mám pocit, jak by ve mně něco odtikávalo, jako by se pružina stále více napínala. Pokud na něco brzy nepřijdu, tak…
Málem jsem napsala 'umřu'.
je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala a vlastně ani nedokážu vysvětlit proč - s výjimkou toho, že se děje tolik věcí, o kterých mám strach mluvit, třeba i jen s tebou.
Nejdřív se stala ta nejděsivější věc. Ten den, co jsme byly s Bonnie a Meredith na hřbitově, byl tam napaden starý muž a skoro ho zabili. Policie stále ještě nenašla toho, kdo to udělal. Lidi si myslí, že ten starý pán je blázen, protože když se probral, začal šíleně vyvádět a křičet o očích ve tmě, o dubových stromech a takových věcech. Ale já si dobře pamatuju, co se nám ten večer stalo a lámu si tím hlavu. Děsí mě to.
Všichni byli chvíli vyděšení a všechny děti musely po setmění zůstávat doma nebo chodit jen ve skupinkách. Ale teď už je to tři týdny a k dalším útokům nedošlo, takže veškerý rozruch pomalu utichá. Teta Judith tvrdí, že to musel udělat nějaký další pobuda. Tátu Tylera Smallwooda dokonce napadlo, jestli si to ten stařík neudělal sám - to bych teda chtěla vidět, jak by si někdo mohl prokousnout vlastní hrdlo.
Ale hlavně jsem se zaobírala Plánem B. Zatím to jde výborně. Dostala jsem od 'Jean-Claudea' několik dopisů a kytici rudých růží (Mereditin strejda má květinářství) a zdá se, že všichni zapomněli, že jsem se zajímala o Stefana. Takže moje postavení je opět zabezpečeno. Dokonce ani Caroline už nedělá žádné potíže.
Vlastně ani nevím, co teď Caroline dělá, a je mi to jedno. Už ji nevídám na obědě ani po škole; vypadá to, že na svoji starou partu naprosto kašle.
V současné době mě zajímá jenom jediná věc. Stefan.
Ani Bonnie a Meredith nechápou, jak moc je to pro mě důležité. Bojím se jim to říct; mám strach, že by si o mě pomyslely, že jsem se zbláznila. Ve škole nosím masku klidu a sebekontroly, ale uvnitř - prostě je to každým dnem horší.
Teta Judith si o mě začíná dělat starosti. Říká, že teď málo jím, a má pravdu. Nedokážu se soustředit na vyučování a dokonce ani na zábavu jako třeba na dobročinnou akci Strašidelný dům o Halloweenu. Nedokážu se soustředit na nic s výjimkou jeho. A dokonce ani nechápu proč to tak je.
Od toho hrozného odpoledne se mnou nepromluvil. Ale řeknu ti něco zvláštního. Minulý týden na hodině dějin jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se na mě dívá. Seděli jsme pár míst od sebe, on byl ve své lavici otočený úplně bokem a jen se díval. Na chvíli jsem skoro dostala strach, začalo mi bušit srdce a prostě jsme zírali jeden na druhého - a pak odtrhnul pohled. Ale od té chvíle se to stalo ještě dvakrát a pokaždé jsem cítila jeho pohled ještě dřív, než jsem vzhlédla. A to je naprostá pravda. Jsem si jistá, že si to jenom nepředstavuju.
Není jako žádný z kluků, které jsem zatím poznala.
Působí tak izolovaně, tak osaměle. Ale je to jeho vlastní volba. Ve fotbalovém týmu se z něj stal docela hit, ale nebaví se moc s klukama, snad s výjimkou Matta. Matt je jediný, s kým mluví. Ani nechodí ven s žádnýma holkama, pokud jsem si všimla, takže možná ty drby o práskači zafungovaly. Ale spíš to vypadá, že on se vyhýbá ostatním, než ostatní jemu. Mezi vyučováním a po fotbalovém tréninku vždycky někam mizí, v jídelně jsem ho neviděla ani jednou. Nikdy nikoho nepozval k sobě do penzionu. A nikdy nechodí po škole do bistra.
Takže jak bych ho mohla dostat někam, kde přede mnou nebude moct utéct? To je hlavní problém Plánu B. Bonnie říká: "Tak to s ním musíš uvíznout někde za bouřky, abyste se museli choulit k sobě, aby vám nebyla zima." A Meredith navrhuje, že by se mi mělo porouchat auto přímo před pensionem. Ale nemají vůbec žádné praktické nápady a já snad zešílím z toho, jak se snažím vymyslet něco lepšího.
Každý den je to horší a horší. Mám pocit, jak by ve mně něco odtikávalo, jako by se pružina stále více napínala. Pokud na něco brzy nepřijdu, tak…
Málem jsem napsala 'umřu'.
Řešení se vyskytlo náhle a naprosto jednoduše.
Litovala Matta; věděla, že drby o Jeanu-Claudeovi ho ranily. Od chvíle, kdy se to rozneslo, s ní sotva promluvil, obvykle ji míjel jen s malým pokývnutím. A když na něj jednou narazila v prázdné školní hale před hodinou tvůrčího psaní, ani se jí nepodíval do očí.
"Matte," začala. Chtěla mu říct, že ty pomluvy nejsou pravdivé, že by se nikdy nemohla začít vídat s jiným klukem, aniž by mu to předem řekla. Chtěla mu říct, že mu nechtěla ublížit a že se kvůli tomu cítí strašně. Ale nevěděla, jak má začít. Nakonec jen vyhrkla: "Je mi to líto!" a vešla do třídy.
"Eleno," zavolal na ni a ona se otočila zpět. Teď se na ni konečně díval, očima visel na jejích rtech a vlasech. Pak jen zavrtěl hlavou. "Je to s tím klukem z Francie pravda?" zeptal se nakonec.
"Ne," odpověděla Elena okamžitě a bez zaváhání. "Vymyslela jsem si ho," dodala prostě. "Abych všem ukázala, že mě nemrzí…," zarazila se.
"… to se Stefanem. Je mi to jasné." Matt přikývnul a na jeho tváři se kromě hněvu zračilo i o něco větší porozumění. "Podívej, Eleno, bylo to od něj pěkně hnusné. Ale myslím, že to nebylo osobní. Chová se tak ke všem…"
"Kromě tebe."
"Ne. Občas se mnou mluví, ale ne o osobních věcech. Nikdy nemluví o svojí rodině ani o tom, co dělá po škole. Je to jako - jako by měl kolem sebe zeď, přes kterou se nemůžu dostat. A myslím si, že za ni nepustí nikoho. A to je strašná škoda, protože si myslím, že za tou zdí mu je fakt hrozně."
Elena se nad tím zamyslela. Fascinovaně uvažovala o Stefanovi z tohoto naprosto nového úhlu. Vždycky se tak ovládal, působil tak klidně a nevzrušeně. Ale uvědomila si, že i ona sama se tak jeví ostatním. Je snad možné, že pod povrchem je stejně zmatený a nešťastný jako ona?
A v tu chvíli ji ta myšlenka napadla - bylo to až směšně jednoduché. Žádné složité plánování, žádné uvíznutí v bouřce ani porouchaná auta.
"Matte," řekla pomalu, "nemyslíš, že by bylo dobré, aby se za tu zeď někdo dostal? Mám na mysli dobré pro Stefana. Nemáš pocit, že by to bylo to nejlepší, co by se mu mohlo přihodit?" Intenzivně na něj hleděla a přála si, aby porozuměl.
Chvíli na ni zíral, pak na okamžik zavřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Eleno," řekl nakonec, "ty jsi neuvěřitelná. Otáčíš si lidi kolem svého malého prstíku a myslím, že si to ani neuvědomuješ. A teď mě požádáš, abych ti pomohl políčit na Stefana. A já jsem tak pitomý naivka, že bych s tím snad i mohl souhlasit."
"Nejsi pitomý, jsi gentleman. A já se tě nechystám požádat o laskavost, pomoz mi, jenom jestli si sám myslíš, že je to správné. Nechci Stefanovi ublížit a nechci ublížit tobě."
"Opravdu?"
"Ne. Vím, jak to asi zní, ale je to pravda. Já jenom chci…," znovu se odmlčela. Jak by mohla vysvětlit, co vlastně chce, když tomu sama nerozumí?
"Ty jenom chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové," řekl hořce. "Chceš jen to, co nemůžeš mít."
V šoku ustoupila dozadu a pohlédla na něj. Sevřelo se jí hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.
"Ale ne," řekl. "Eleno, nedívej se na mě takhle. Promiň." Povzdechl si. "No dobře, tak co mám udělat? Mám ho svázat a položit na tvůj práh?"
"Ne," řekla Elena a bojovala se slzami, aby se vrátily zpět, kam patří. "Jenom jsem si říkala, že bys ho mohl přemluvit, aby přišel příští týden na maturitní ples."
Matt na ni hleděl s podivným výrazem. "Prostě jen chceš, aby přišel na ples."
Elena přikývla.
"Tak jo. Jsem si opravdu jistý, že tam bude. A Eleno… nikoho bych tam nechtěl vzít víc, než tebe."
"Tak jo," řekla Elena po chvíli. "A… děkuju ti."
Matt se stále tvářil podivně. "Neděkuj mi, Eleno. Vážně není zač." Stále nad tím ještě dumala, když se otočil a odcházel halou.
Litovala Matta; věděla, že drby o Jeanu-Claudeovi ho ranily. Od chvíle, kdy se to rozneslo, s ní sotva promluvil, obvykle ji míjel jen s malým pokývnutím. A když na něj jednou narazila v prázdné školní hale před hodinou tvůrčího psaní, ani se jí nepodíval do očí.
"Matte," začala. Chtěla mu říct, že ty pomluvy nejsou pravdivé, že by se nikdy nemohla začít vídat s jiným klukem, aniž by mu to předem řekla. Chtěla mu říct, že mu nechtěla ublížit a že se kvůli tomu cítí strašně. Ale nevěděla, jak má začít. Nakonec jen vyhrkla: "Je mi to líto!" a vešla do třídy.
"Eleno," zavolal na ni a ona se otočila zpět. Teď se na ni konečně díval, očima visel na jejích rtech a vlasech. Pak jen zavrtěl hlavou. "Je to s tím klukem z Francie pravda?" zeptal se nakonec.
"Ne," odpověděla Elena okamžitě a bez zaváhání. "Vymyslela jsem si ho," dodala prostě. "Abych všem ukázala, že mě nemrzí…," zarazila se.
"… to se Stefanem. Je mi to jasné." Matt přikývnul a na jeho tváři se kromě hněvu zračilo i o něco větší porozumění. "Podívej, Eleno, bylo to od něj pěkně hnusné. Ale myslím, že to nebylo osobní. Chová se tak ke všem…"
"Kromě tebe."
"Ne. Občas se mnou mluví, ale ne o osobních věcech. Nikdy nemluví o svojí rodině ani o tom, co dělá po škole. Je to jako - jako by měl kolem sebe zeď, přes kterou se nemůžu dostat. A myslím si, že za ni nepustí nikoho. A to je strašná škoda, protože si myslím, že za tou zdí mu je fakt hrozně."
Elena se nad tím zamyslela. Fascinovaně uvažovala o Stefanovi z tohoto naprosto nového úhlu. Vždycky se tak ovládal, působil tak klidně a nevzrušeně. Ale uvědomila si, že i ona sama se tak jeví ostatním. Je snad možné, že pod povrchem je stejně zmatený a nešťastný jako ona?
A v tu chvíli ji ta myšlenka napadla - bylo to až směšně jednoduché. Žádné složité plánování, žádné uvíznutí v bouřce ani porouchaná auta.
"Matte," řekla pomalu, "nemyslíš, že by bylo dobré, aby se za tu zeď někdo dostal? Mám na mysli dobré pro Stefana. Nemáš pocit, že by to bylo to nejlepší, co by se mu mohlo přihodit?" Intenzivně na něj hleděla a přála si, aby porozuměl.
Chvíli na ni zíral, pak na okamžik zavřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Eleno," řekl nakonec, "ty jsi neuvěřitelná. Otáčíš si lidi kolem svého malého prstíku a myslím, že si to ani neuvědomuješ. A teď mě požádáš, abych ti pomohl políčit na Stefana. A já jsem tak pitomý naivka, že bych s tím snad i mohl souhlasit."
"Nejsi pitomý, jsi gentleman. A já se tě nechystám požádat o laskavost, pomoz mi, jenom jestli si sám myslíš, že je to správné. Nechci Stefanovi ublížit a nechci ublížit tobě."
"Opravdu?"
"Ne. Vím, jak to asi zní, ale je to pravda. Já jenom chci…," znovu se odmlčela. Jak by mohla vysvětlit, co vlastně chce, když tomu sama nerozumí?
"Ty jenom chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové," řekl hořce. "Chceš jen to, co nemůžeš mít."
V šoku ustoupila dozadu a pohlédla na něj. Sevřelo se jí hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.
"Ale ne," řekl. "Eleno, nedívej se na mě takhle. Promiň." Povzdechl si. "No dobře, tak co mám udělat? Mám ho svázat a položit na tvůj práh?"
"Ne," řekla Elena a bojovala se slzami, aby se vrátily zpět, kam patří. "Jenom jsem si říkala, že bys ho mohl přemluvit, aby přišel příští týden na maturitní ples."
Matt na ni hleděl s podivným výrazem. "Prostě jen chceš, aby přišel na ples."
Elena přikývla.
"Tak jo. Jsem si opravdu jistý, že tam bude. A Eleno… nikoho bych tam nechtěl vzít víc, než tebe."
"Tak jo," řekla Elena po chvíli. "A… děkuju ti."
Matt se stále tvářil podivně. "Neděkuj mi, Eleno. Vážně není zač." Stále nad tím ještě dumala, když se otočil a odcházel halou.
"Teď drž," řekla Meredith a káravě zatahala Elenu za vlasy.
"Stejně si myslím," ozvala se Bonnie z lavice pod oknem, "že byli oba báječní."
"Kdo?" zamumlala duchem nepřítomná Elena.
"Jako kdybys nevěděla," řekla Bonnie. "Přece ti tví dva kluci, kteří předvedli takový zázrak v poslední minutě včerejší hry. Když Stefan chytil poslední pas, myslela jsem, že omdlím. Nebo se pozvracím."
"Bonnie, prosím," mírnila ji Meredith.
"A Matt - ten kluk je prostě živoucí báseň…"
"A ani jeden z nich není můj," řekla suše Elena. Pod šikovnými prsty Meredith se z jejích vlasů stávalo umělecké dílo, jemná záplava krouceného zlata. I šaty byly skvělé; ledově fialová barva podtrhovala fialové tóny jejích očí. Ale i sama sobě připadala pobledlá. Nebyla zrůžovělá vzrušením, ale bledá a odhodlaná jako mladý voják, kterého posílají na frontu.
Když včera stála na fotbalovém hřišti a vyhlásili její jméno za královnu maturitního plesu, měla v hlavě jedinou myšlenku. Nesmí jí odmítnout tanec. Pokud vůbec přijde tancovat, nesmí odmítnout tanec královně plesu. A když teď stála před zrcadlem, znovu si to zopakovala.
"Dneska večer bude tvůj každý, koho budeš chtít," uklidňovala ji Bonnie. "A poslechni, až se zbavíš Matta, můžu si ho přebrat a utěšovat ho?"
Meredith odfrkla: "A co si pomyslí Raymond?"
"No… tak toho můžeš zase utěšovat ty. Ale fakt, Eleno, já mám Matta ráda. A jakmile se zaměříš na Stefana, bude tvůj fanklub poněkud přeplněný. Takže…"
"Proboha, dělej si, co chceš. Matt si zaslouží určité uznání." A toho se ode mě určitě nedočká, pomyslela si Elena. Pořád nemohla úplně uvěřit, jak se to k němu chová. Ale zrovna teď si nemohla dovolit postranní myšlenky, potřebovala veškerou svou sílu a soustředění.
"Tak," Meredith umístila Eleně do vlasů poslední sponku. "Jen se teď na nás podívejte, královna plesu a její družina - alespoň tedy její část. Jsme krásné!"
"To je královský plurál?" zeptala se Elena z legrace, ale byla to pravda. Byly krásné. Mereditiny šaty byly jako závan saténu v barvě burgundského, přiléhavé v pase, odkud splývaly ve vlnách kolem boků. Tmavé vlasy jí volně padaly na záda. A Bonnie, která vstala, aby se připojila k ostatním před zrcadlem, vypadala jako třpytivý dáreček, které se rozdávají na party, v těch svých šatech z růžového taftu s černými flitry.
A ona sama… Elena si prohlížela svůj odraz zkušeným okem a znovu si pomyslela, že šaty jsou skvělé. Jediná další fráze, která se jí vynořila v mysli, zněla kandované fialky. Její babička měla těchto cukrátek celou plechovku, byly to skutečné květy ponořené do cukru a zmrazené.
Sešly společně dolů, jak to dělaly před každým plesem už od sedmé třídy - jenže dřív s nimi vždycky byla i Caroline. Elena si s mírným překvapením uvědomila, že ani neví, s kým jde vlastně Caroline tentokrát.
Teta Judith a Robert - brzy to bude strýček Robert - seděli v obýváku s Margaret v pyžámku.
"Ach, děvčata, vypadáte úžasně," řekla teta Judith, rozechvěle a vzrušeně, jakoby šla sama tancovat. Políbila Elenu a Margaret natáhla ručičky a dožadovala se objetí.
"Jsi krásná," řekla s prostotou čtyřleté.
Robert se také díval na Elenu. Zamrkal, otevřel ústa a zase je zavřel.
"Co se děje, Bobe?"
"Ach," pohlédl na tetu Judith a vypadal zahanbeně. "No, právě mě napadlo, že jméno Elena je odvozeno od Helena. A z nějakého důvodu mi vyběhla před očima Helena Trojská."
"Krásná a prokletá," zaštěbetala Bonnie spokojeně.
"No, ano," řekl Robert a nevypadal vůbec spokojeně. Elena neřekla nic.
Zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Matt ve svém známém modrém sportovním saku. S ním přišli Ed Goff pro Meredith a Raymond Hernandez pro Bonnie. Elena se rozhlížela po Stefanovi.
"Už je asi na místě," vyložil si Matt správně její pohled. "Poslyš, Eleno…"
Ale ať už chtěl říct cokoli, zaniklo to v brebentění ostatních párů. Bonnie a Raymond jeli s nimi v Mattově autě a neustále se dobírali vtipnými poznámkami, celou cestu až ke škole.
Hudba duněla z otevřených dveří sálu. Když Elena vystoupila z auta, zaplavila ji vlna podivné jistoty. Něco se stane, uvědomila si, když se dívala na hranatou školní budovu. Klidně plynoucí události posledních několika týdnů dnes naberou prudký spád.
Jsem připravená, pomyslela si. A doufala, že je to pravda.
Uvnitř vládly barvy a pohyb. Jakmile s Mattem vešli dovnitř, pohltil je dav a komplimenty pršely na oba. Eleniny šaty… její vlasy… její květiny. A Matt byl rodící se legendou; druhý Joe Montana, měl sportovní stipendium v kapse.
V překotném víru by se Elena měla cítit jako ryba ve vodě, přesto nepřestávala hledat očima jednu tmavou hlavu.
Tyler Smallwood na ni ztěžka dýchal, byl cítit punčem, kolínskou a peprmintovou žvýkačkou. Jeho dívka měla zjevně vražednou náladu. Elena ho ignorovala v naději, že jí dá pokoj.
Okolo prošel pan Tanner s promáčeným papírovým sáčkem a vypadal, jako by ho škrtil límeček. Přiletěla Sue Carsonová, vicemiss maturitního ročníku, a cukrovala nad fialkovými šaty. Bonnie už byla na tanečním parketu, šaty se jí fantasticky třpytily pod světly. Ale Stefana nikde neviděla.
Ještě jeden závan peprmintu a udělá se jí špatně. Šťouchla do Matta a unikli ke stolu s občerstvením, kde trenér Lyman rozvíjel kritiku poslední hry. Přicházely k nim páry a skupinky, strávily s nimi pár minut a pak uvolnily místo dalším. Přesně jako by skutečně byli šlechta, pomyslela si Elena rozčileně. Pohlédla na Matta, aby zjistila, zda se tím také baví, ale on hleděl upřeně někam doleva.
Sledovala jeho pohled. A tam, napůl skrytá za skupinkou fotbalových hráčů byla ona tmavá hlava, kterou vyhlížela. I v tomto tlumeném světle si ji nemohla s nikým splést. Projelo jí rozechvění, spíše bolestí, než jinými pocity.
"A teď přijde co, svazování?"
"Ne, jen ho požádám o tanec, to je všechno. Počkám, dokud si nezatančíme spolu, jestli chceš."
Zavrtěl hlavou a ona se vydala davem ke Stefanovi.
Když se blížila, všímala si jedné informace za druhou. Černé sako měl střižené nepatrně jinak, než ostatní vrstevníci. Elegantněji. A pod ním měl bílý kašmírový svetr. Stál úplně nehybně, neošíval se, jen postával malinko stranou od ostatních skupinek kolem. A ačkoli ho viděla jen z profilu, všimla si, že nemá na očích své brýle.
Sundával si je samozřejmě na fotbal, ale nikdy ho bez nich neviděla zblízka. Točila se jí z toho hlava vzrušením, jako by byli na maškarním plese a udeřila hodina odmaskování. Soustředěně hleděla na jeho rameno a linii čelisti… a pak se otočil k ní.
V tom okamžiku si Elena uvědomila, že je krásná, nebylo to jen těmi šaty, nebo tím, jak měla udělané vlasy. Byla krásná sama o sobě: štíhlá, honosná, kontrast hedvábí a vnitřního ohně. Viděla, jak mírně pootevřel rty, reflexivně, a pak jí pohlédl do očí.
"Ahoj." Byl to její hlas, tak tichý a sebejistý? Měl zelené oči. Zelené jako dubové listy v létě. "Bavíš se dobře?" zeptala se.
Teď už ano. Neřekl to, ale věděla, že přesně to si myslí; poznala to ze způsobu, jakým se na ni díval. V životě si nebyla tolik jistá svou mocí. Až na to, že nevypadal, jako by se dobře bavil; vypadal raněný jako v bolestech, jako by něco už nemohl déle snášet.
Hudba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo.
"Chtěla by sis zatancovat?" zeptal se jemně. Hraju si s ohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji náhle. A najednou si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já ji nyní varovala výkřikem "nebezpečí!" A jakýsi instinkt, starší, než celá civilizace, ji nabádal k útěku, ba přímo k úprku.
Ani se nepohnula. Ta stejná síla, která ji děsila, ji zároveň poutala na místě. Tohle je mimo naši kontrolu, napadlo ji najednou. Ať už se tu děje cokoli, je to mimo její chápání, nebylo to nic normálního ani příčetného. Ale teď to již nebylo možné zastavit. A přestože byla vyděšená, vychutnávala si to. Byl to ten nejsilnější pocit, který kdy s nějakým klukem prožila, i když se vlastně nedělo nic. Prostě na ni hleděl jako hypnotizovaný a ona na oplátku hleděla na něj. Energie mezi nimi jiskřila jako blesky v jarní bouřce. Všimla si, jak mu oči ztmavly, dostaly poražený výraz, a pocítila, jak jí srdce divoce poskočilo, když k ní pomalu natáhl ruku.
A pak se vše zhroutilo.
"Ale Eleno, vypadáš sladce," ozval se dívčí hlas a Eleniny oči oslnil zlatavý lesk. Byla to Caroline. Kaštanové vlasy se jí bohatě leskly, pleť měla perfektně opálenou. Měla na sobě šaty samé zlato, které odhalovaly neuvěřitelně odvážný kus té dokonalé pleti. Zavěsila jednu nahou paži do Stefana a líně se na něj usmála. Společně působili oslnivě jako pár mezinárodně proslulých manekýnů, kteří se snížili k návštěvě školního plesu, mnohem atraktivnější a kultivovanější, než všichni kolem.
"A ty šatičky jsou tak roztomilé," pokračovala Caroline, zatímco Elenina mysl běžela naprázdno. Ta ležérně vlastnická paže spojená se Stefanovou jí řekla vše - kde byla Caroline v době oběda posledních pár týdnů, o co celou tu dobu usilovala. "Říkala jsem Stefanovi, že se tu prostě musíme na chvíli zastavit, ale nezůstaneme tu dlouho. Takže doufám, že ti nebude vadit, když si ho na těch pár tanců nechám pro sebe, že?"
Elena byla nyní podivně klidná, v mysli hučící prázdno. Řekla, že ne, samozřejmě to nevadí, a sledovala, jak Caroline odchází, symfonie kaštanové a zlaté. Stefan šel s ní.
Kolem Eleny se svíral kruh tváří. Odvrátila se od nich a postavila se Mattovi. "Ty jsi věděl, že přijde s ní."
"Věděl jsem, že ona si to přeje. Pronásledovala ho v době oběda i po škole a svým způsobem se mu vnucovala. Ale…"
"Aha." Stále ještě ji svíral ten podivný, umělý klid. Propátrala dav a všimla si, že k ní kráčí Bonnie a Meredith vstává od svého stolu. Takže to viděly. Asi to viděli všichni. Aniž by Mattovi řekla jediné další slovo, vydala se k nim a instinktivně zamířily na dámské toalety.
Ty byly přecpané, Meredith a Bonnie se musely omezit na běžné veselé poznámky, ale pozorovaly ji starostlivě.
"Vidělas ty šaty?" zeptala se Bonnie a tajně stiskla Eleně ruku. "Přední díl tam musí být snad přilepený, aby skryl správná místa. V čem přijde na příští ples? V celofánu?"
"V izolepě," utrousila Meredith a potichu dodala: "Jsi v pořádku?"
"Ano." Elena si všimla v zrcadle, že má příliš jasné oči a na každé tváři jedinou rudou skvrnku. Upravila si vlasy a otočila se.
Místnost se na chvíli vyprázdnila, což jim dopřálo chvilku soukromí. Bonnie si nervózně pohrávala s flitrovou stuhou u pasu. "Možná to nakonec není až tak špatné," řekla tiše. "Chci tím říct, žes celé týdny nemyslela na nic jiného, než na něj. Vlastně skoro měsíc. A tak je to možná to nejlepší, co se mohlo stát, můžeš se teď věnovat jiným věcem, místo toho… ehm… abys ho lovila."
I ty, Brute? pomyslela si Elena. "Moc ti děkuji za tvou podporu," řekla nahlas.
"Ale no tak, Eleno, nebuď taková," vložila se do toho Meredith. "Nechce tě zraňovat, jenom si myslí…"
"A předpokládám, že ty si to myslíš taky, že? Dobře, fajn. Prostě půjdu dál a najdu si něco jiného, čemu bych se mohla věnovat. Třeba jiné nejlepší kamarádky." Nechala je tam v údivu za ní hledět.
Venku se vrhla do víru barev a hudby. Byla veselejší, než na předchozích plesech. Tančila s každým, hlasitě se smála a flirtovala se všemi kluky, kteří jí přišli do cesty.
Vyvolali ji, aby vyšla na pódium a nechala se korunovat. Stála na jevišti a shlížela na pestrobarevné postavy dole. Kdosi jí podal květiny. Někdo jiný položil na její čelo korunku z falešných diamantů. Všichni tleskali. A všechno se to odehrávalo jako ve snu.
Flirtovala s Tylerem, protože byl nejblíž, když sešla z pódia. Pak si vzpomněla, jak se s Dickem chovali ke Stefanovi, vytáhla jednu růži ze své kytice a věnovala mu ji. Matt to vše sledoval z ústraní, ústa přísně sevřená. Tylerova zapomenutá partnerka se téměř topila v slzách.
Teď z Tylerova dechu cítila spolu s peprmintem i alkohol a obličej měl rudý. Okolo ní se shromáždili jeho přátelé, řvoucí a smějící se banda. Zahlédla Dicka, jak si nalévá něco schovaného v hnědém papírovém pytlíku do své sklenice punče.
S touhle partou se předtím nikdy nedružila. Vítali ji, obdivovali ji a kluci soupeřili o její pozornost. Vtípky létaly sem a tam a Elena se jim smála, i když nedávaly smysl. Tyler jí položil ruku okolo pasu a ona se jen zasmála hlasitěji. Koutkem oka zahlédla Matta, jak zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Děvčata začínala být hlučnější, chlapci neurvalejší. Tyler se vlhce lísal k jejímu krku.
"Mám nápad," oznámil partě a přitiskl si Elenu těsněji k sobě. "Pojďme někam, kde je větší sranda."
Kdosi zavolal: "Kam jako myslíš, Tylere? K tvému tátovi domů?"
Tyler se zazubil velkým opileckým bezstarostným úsměvem. "Ne, myslím někam, kde můžeme nechat naše znamení. Na hřbitov."
Děvčata vypískla. Kluci do sebe šťouchali lokty.
Tylerova dívka postávala vně kroužku a teď řekla vysokým tenkým hlasem: "Tylere, to je šílené. Víš, co se tam stalo tomu staříkovi. Já tam nejdu."
"Skvěle. Tak teda zůstaň tady." Tyler vylovil z kapsy klíčky a zamával jimi na zbytek party. "Kdo se nebojí?"
"Hej, já jdu," přidal se Dick a k němu se připojil sbor hlasů.
"Já taky," ozvala se Elena jasným a rozhodným hlasem. Usmála se na Tylera a on s ní nadšeně zatočil.
A tak ona a Tyler vedli hlučný výtržnický dav na parkoviště, kde se všichni nacpali do aut. Tyler pak sklopil střechu svého kabrioletu, ona si vlezla k němu a k nim se ještě vtiskli na zadní sedadlo ještě Dick a dívka jménem Vickie Bennettová.
"Stejně si myslím," ozvala se Bonnie z lavice pod oknem, "že byli oba báječní."
"Kdo?" zamumlala duchem nepřítomná Elena.
"Jako kdybys nevěděla," řekla Bonnie. "Přece ti tví dva kluci, kteří předvedli takový zázrak v poslední minutě včerejší hry. Když Stefan chytil poslední pas, myslela jsem, že omdlím. Nebo se pozvracím."
"Bonnie, prosím," mírnila ji Meredith.
"A Matt - ten kluk je prostě živoucí báseň…"
"A ani jeden z nich není můj," řekla suše Elena. Pod šikovnými prsty Meredith se z jejích vlasů stávalo umělecké dílo, jemná záplava krouceného zlata. I šaty byly skvělé; ledově fialová barva podtrhovala fialové tóny jejích očí. Ale i sama sobě připadala pobledlá. Nebyla zrůžovělá vzrušením, ale bledá a odhodlaná jako mladý voják, kterého posílají na frontu.
Když včera stála na fotbalovém hřišti a vyhlásili její jméno za královnu maturitního plesu, měla v hlavě jedinou myšlenku. Nesmí jí odmítnout tanec. Pokud vůbec přijde tancovat, nesmí odmítnout tanec královně plesu. A když teď stála před zrcadlem, znovu si to zopakovala.
"Dneska večer bude tvůj každý, koho budeš chtít," uklidňovala ji Bonnie. "A poslechni, až se zbavíš Matta, můžu si ho přebrat a utěšovat ho?"
Meredith odfrkla: "A co si pomyslí Raymond?"
"No… tak toho můžeš zase utěšovat ty. Ale fakt, Eleno, já mám Matta ráda. A jakmile se zaměříš na Stefana, bude tvůj fanklub poněkud přeplněný. Takže…"
"Proboha, dělej si, co chceš. Matt si zaslouží určité uznání." A toho se ode mě určitě nedočká, pomyslela si Elena. Pořád nemohla úplně uvěřit, jak se to k němu chová. Ale zrovna teď si nemohla dovolit postranní myšlenky, potřebovala veškerou svou sílu a soustředění.
"Tak," Meredith umístila Eleně do vlasů poslední sponku. "Jen se teď na nás podívejte, královna plesu a její družina - alespoň tedy její část. Jsme krásné!"
"To je královský plurál?" zeptala se Elena z legrace, ale byla to pravda. Byly krásné. Mereditiny šaty byly jako závan saténu v barvě burgundského, přiléhavé v pase, odkud splývaly ve vlnách kolem boků. Tmavé vlasy jí volně padaly na záda. A Bonnie, která vstala, aby se připojila k ostatním před zrcadlem, vypadala jako třpytivý dáreček, které se rozdávají na party, v těch svých šatech z růžového taftu s černými flitry.
A ona sama… Elena si prohlížela svůj odraz zkušeným okem a znovu si pomyslela, že šaty jsou skvělé. Jediná další fráze, která se jí vynořila v mysli, zněla kandované fialky. Její babička měla těchto cukrátek celou plechovku, byly to skutečné květy ponořené do cukru a zmrazené.
Sešly společně dolů, jak to dělaly před každým plesem už od sedmé třídy - jenže dřív s nimi vždycky byla i Caroline. Elena si s mírným překvapením uvědomila, že ani neví, s kým jde vlastně Caroline tentokrát.
Teta Judith a Robert - brzy to bude strýček Robert - seděli v obýváku s Margaret v pyžámku.
"Ach, děvčata, vypadáte úžasně," řekla teta Judith, rozechvěle a vzrušeně, jakoby šla sama tancovat. Políbila Elenu a Margaret natáhla ručičky a dožadovala se objetí.
"Jsi krásná," řekla s prostotou čtyřleté.
Robert se také díval na Elenu. Zamrkal, otevřel ústa a zase je zavřel.
"Co se děje, Bobe?"
"Ach," pohlédl na tetu Judith a vypadal zahanbeně. "No, právě mě napadlo, že jméno Elena je odvozeno od Helena. A z nějakého důvodu mi vyběhla před očima Helena Trojská."
"Krásná a prokletá," zaštěbetala Bonnie spokojeně.
"No, ano," řekl Robert a nevypadal vůbec spokojeně. Elena neřekla nic.
Zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Matt ve svém známém modrém sportovním saku. S ním přišli Ed Goff pro Meredith a Raymond Hernandez pro Bonnie. Elena se rozhlížela po Stefanovi.
"Už je asi na místě," vyložil si Matt správně její pohled. "Poslyš, Eleno…"
Ale ať už chtěl říct cokoli, zaniklo to v brebentění ostatních párů. Bonnie a Raymond jeli s nimi v Mattově autě a neustále se dobírali vtipnými poznámkami, celou cestu až ke škole.
Hudba duněla z otevřených dveří sálu. Když Elena vystoupila z auta, zaplavila ji vlna podivné jistoty. Něco se stane, uvědomila si, když se dívala na hranatou školní budovu. Klidně plynoucí události posledních několika týdnů dnes naberou prudký spád.
Jsem připravená, pomyslela si. A doufala, že je to pravda.
Uvnitř vládly barvy a pohyb. Jakmile s Mattem vešli dovnitř, pohltil je dav a komplimenty pršely na oba. Eleniny šaty… její vlasy… její květiny. A Matt byl rodící se legendou; druhý Joe Montana, měl sportovní stipendium v kapse.
V překotném víru by se Elena měla cítit jako ryba ve vodě, přesto nepřestávala hledat očima jednu tmavou hlavu.
Tyler Smallwood na ni ztěžka dýchal, byl cítit punčem, kolínskou a peprmintovou žvýkačkou. Jeho dívka měla zjevně vražednou náladu. Elena ho ignorovala v naději, že jí dá pokoj.
Okolo prošel pan Tanner s promáčeným papírovým sáčkem a vypadal, jako by ho škrtil límeček. Přiletěla Sue Carsonová, vicemiss maturitního ročníku, a cukrovala nad fialkovými šaty. Bonnie už byla na tanečním parketu, šaty se jí fantasticky třpytily pod světly. Ale Stefana nikde neviděla.
Ještě jeden závan peprmintu a udělá se jí špatně. Šťouchla do Matta a unikli ke stolu s občerstvením, kde trenér Lyman rozvíjel kritiku poslední hry. Přicházely k nim páry a skupinky, strávily s nimi pár minut a pak uvolnily místo dalším. Přesně jako by skutečně byli šlechta, pomyslela si Elena rozčileně. Pohlédla na Matta, aby zjistila, zda se tím také baví, ale on hleděl upřeně někam doleva.
Sledovala jeho pohled. A tam, napůl skrytá za skupinkou fotbalových hráčů byla ona tmavá hlava, kterou vyhlížela. I v tomto tlumeném světle si ji nemohla s nikým splést. Projelo jí rozechvění, spíše bolestí, než jinými pocity.
"A teď přijde co, svazování?"
"Ne, jen ho požádám o tanec, to je všechno. Počkám, dokud si nezatančíme spolu, jestli chceš."
Zavrtěl hlavou a ona se vydala davem ke Stefanovi.
Když se blížila, všímala si jedné informace za druhou. Černé sako měl střižené nepatrně jinak, než ostatní vrstevníci. Elegantněji. A pod ním měl bílý kašmírový svetr. Stál úplně nehybně, neošíval se, jen postával malinko stranou od ostatních skupinek kolem. A ačkoli ho viděla jen z profilu, všimla si, že nemá na očích své brýle.
Sundával si je samozřejmě na fotbal, ale nikdy ho bez nich neviděla zblízka. Točila se jí z toho hlava vzrušením, jako by byli na maškarním plese a udeřila hodina odmaskování. Soustředěně hleděla na jeho rameno a linii čelisti… a pak se otočil k ní.
V tom okamžiku si Elena uvědomila, že je krásná, nebylo to jen těmi šaty, nebo tím, jak měla udělané vlasy. Byla krásná sama o sobě: štíhlá, honosná, kontrast hedvábí a vnitřního ohně. Viděla, jak mírně pootevřel rty, reflexivně, a pak jí pohlédl do očí.
"Ahoj." Byl to její hlas, tak tichý a sebejistý? Měl zelené oči. Zelené jako dubové listy v létě. "Bavíš se dobře?" zeptala se.
Teď už ano. Neřekl to, ale věděla, že přesně to si myslí; poznala to ze způsobu, jakým se na ni díval. V životě si nebyla tolik jistá svou mocí. Až na to, že nevypadal, jako by se dobře bavil; vypadal raněný jako v bolestech, jako by něco už nemohl déle snášet.
Hudba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo.
"Chtěla by sis zatancovat?" zeptal se jemně. Hraju si s ohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji náhle. A najednou si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já ji nyní varovala výkřikem "nebezpečí!" A jakýsi instinkt, starší, než celá civilizace, ji nabádal k útěku, ba přímo k úprku.
Ani se nepohnula. Ta stejná síla, která ji děsila, ji zároveň poutala na místě. Tohle je mimo naši kontrolu, napadlo ji najednou. Ať už se tu děje cokoli, je to mimo její chápání, nebylo to nic normálního ani příčetného. Ale teď to již nebylo možné zastavit. A přestože byla vyděšená, vychutnávala si to. Byl to ten nejsilnější pocit, který kdy s nějakým klukem prožila, i když se vlastně nedělo nic. Prostě na ni hleděl jako hypnotizovaný a ona na oplátku hleděla na něj. Energie mezi nimi jiskřila jako blesky v jarní bouřce. Všimla si, jak mu oči ztmavly, dostaly poražený výraz, a pocítila, jak jí srdce divoce poskočilo, když k ní pomalu natáhl ruku.
A pak se vše zhroutilo.
"Ale Eleno, vypadáš sladce," ozval se dívčí hlas a Eleniny oči oslnil zlatavý lesk. Byla to Caroline. Kaštanové vlasy se jí bohatě leskly, pleť měla perfektně opálenou. Měla na sobě šaty samé zlato, které odhalovaly neuvěřitelně odvážný kus té dokonalé pleti. Zavěsila jednu nahou paži do Stefana a líně se na něj usmála. Společně působili oslnivě jako pár mezinárodně proslulých manekýnů, kteří se snížili k návštěvě školního plesu, mnohem atraktivnější a kultivovanější, než všichni kolem.
"A ty šatičky jsou tak roztomilé," pokračovala Caroline, zatímco Elenina mysl běžela naprázdno. Ta ležérně vlastnická paže spojená se Stefanovou jí řekla vše - kde byla Caroline v době oběda posledních pár týdnů, o co celou tu dobu usilovala. "Říkala jsem Stefanovi, že se tu prostě musíme na chvíli zastavit, ale nezůstaneme tu dlouho. Takže doufám, že ti nebude vadit, když si ho na těch pár tanců nechám pro sebe, že?"
Elena byla nyní podivně klidná, v mysli hučící prázdno. Řekla, že ne, samozřejmě to nevadí, a sledovala, jak Caroline odchází, symfonie kaštanové a zlaté. Stefan šel s ní.
Kolem Eleny se svíral kruh tváří. Odvrátila se od nich a postavila se Mattovi. "Ty jsi věděl, že přijde s ní."
"Věděl jsem, že ona si to přeje. Pronásledovala ho v době oběda i po škole a svým způsobem se mu vnucovala. Ale…"
"Aha." Stále ještě ji svíral ten podivný, umělý klid. Propátrala dav a všimla si, že k ní kráčí Bonnie a Meredith vstává od svého stolu. Takže to viděly. Asi to viděli všichni. Aniž by Mattovi řekla jediné další slovo, vydala se k nim a instinktivně zamířily na dámské toalety.
Ty byly přecpané, Meredith a Bonnie se musely omezit na běžné veselé poznámky, ale pozorovaly ji starostlivě.
"Vidělas ty šaty?" zeptala se Bonnie a tajně stiskla Eleně ruku. "Přední díl tam musí být snad přilepený, aby skryl správná místa. V čem přijde na příští ples? V celofánu?"
"V izolepě," utrousila Meredith a potichu dodala: "Jsi v pořádku?"
"Ano." Elena si všimla v zrcadle, že má příliš jasné oči a na každé tváři jedinou rudou skvrnku. Upravila si vlasy a otočila se.
Místnost se na chvíli vyprázdnila, což jim dopřálo chvilku soukromí. Bonnie si nervózně pohrávala s flitrovou stuhou u pasu. "Možná to nakonec není až tak špatné," řekla tiše. "Chci tím říct, žes celé týdny nemyslela na nic jiného, než na něj. Vlastně skoro měsíc. A tak je to možná to nejlepší, co se mohlo stát, můžeš se teď věnovat jiným věcem, místo toho… ehm… abys ho lovila."
I ty, Brute? pomyslela si Elena. "Moc ti děkuji za tvou podporu," řekla nahlas.
"Ale no tak, Eleno, nebuď taková," vložila se do toho Meredith. "Nechce tě zraňovat, jenom si myslí…"
"A předpokládám, že ty si to myslíš taky, že? Dobře, fajn. Prostě půjdu dál a najdu si něco jiného, čemu bych se mohla věnovat. Třeba jiné nejlepší kamarádky." Nechala je tam v údivu za ní hledět.
Venku se vrhla do víru barev a hudby. Byla veselejší, než na předchozích plesech. Tančila s každým, hlasitě se smála a flirtovala se všemi kluky, kteří jí přišli do cesty.
Vyvolali ji, aby vyšla na pódium a nechala se korunovat. Stála na jevišti a shlížela na pestrobarevné postavy dole. Kdosi jí podal květiny. Někdo jiný položil na její čelo korunku z falešných diamantů. Všichni tleskali. A všechno se to odehrávalo jako ve snu.
Flirtovala s Tylerem, protože byl nejblíž, když sešla z pódia. Pak si vzpomněla, jak se s Dickem chovali ke Stefanovi, vytáhla jednu růži ze své kytice a věnovala mu ji. Matt to vše sledoval z ústraní, ústa přísně sevřená. Tylerova zapomenutá partnerka se téměř topila v slzách.
Teď z Tylerova dechu cítila spolu s peprmintem i alkohol a obličej měl rudý. Okolo ní se shromáždili jeho přátelé, řvoucí a smějící se banda. Zahlédla Dicka, jak si nalévá něco schovaného v hnědém papírovém pytlíku do své sklenice punče.
S touhle partou se předtím nikdy nedružila. Vítali ji, obdivovali ji a kluci soupeřili o její pozornost. Vtípky létaly sem a tam a Elena se jim smála, i když nedávaly smysl. Tyler jí položil ruku okolo pasu a ona se jen zasmála hlasitěji. Koutkem oka zahlédla Matta, jak zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu. Děvčata začínala být hlučnější, chlapci neurvalejší. Tyler se vlhce lísal k jejímu krku.
"Mám nápad," oznámil partě a přitiskl si Elenu těsněji k sobě. "Pojďme někam, kde je větší sranda."
Kdosi zavolal: "Kam jako myslíš, Tylere? K tvému tátovi domů?"
Tyler se zazubil velkým opileckým bezstarostným úsměvem. "Ne, myslím někam, kde můžeme nechat naše znamení. Na hřbitov."
Děvčata vypískla. Kluci do sebe šťouchali lokty.
Tylerova dívka postávala vně kroužku a teď řekla vysokým tenkým hlasem: "Tylere, to je šílené. Víš, co se tam stalo tomu staříkovi. Já tam nejdu."
"Skvěle. Tak teda zůstaň tady." Tyler vylovil z kapsy klíčky a zamával jimi na zbytek party. "Kdo se nebojí?"
"Hej, já jdu," přidal se Dick a k němu se připojil sbor hlasů.
"Já taky," ozvala se Elena jasným a rozhodným hlasem. Usmála se na Tylera a on s ní nadšeně zatočil.
A tak ona a Tyler vedli hlučný výtržnický dav na parkoviště, kde se všichni nacpali do aut. Tyler pak sklopil střechu svého kabrioletu, ona si vlezla k němu a k nim se ještě vtiskli na zadní sedadlo ještě Dick a dívka jménem Vickie Bennettová.
upiri deniky-5kapitola-probuzeni
4. listopadu 2011 v 23:08 | kiki:-* | The vampire diaries knížkaÚplněk stál přímo nad hlavou, když se Stefan vrátil zpátky do penziónu. Měl závrať, skoro se motal - jednak únavou a jednak z nadbytku krve, kterou si vzal. Už dlouho se tak mohutně nenakrmil. Ale výron divokých Sil u starého hřbitova ho zastihl uprostřed jeho deliria a otřásl jeho již tak slabou sebekontrolou. Stále si nebyl jistý, odkud se Síly vzaly. Sledoval lidské dívky ze svého místa ve stínu, když se najednou Síly vyřinuly zpoza nich a zahnaly je na úprk. Zmítal jím na jednu stranu strach, že dívky skončí v řece, a na druhou stranu touha prozkoumat onu Sílu a nalézt její zdroj. Nakonec se rozhodl následovat ji, nedokázal riskovat, že přijde k úrazu.
Něco černého odletělo k lesům, když lidské dívky našly útočiště na mostě, ale ani Stefanovy noční smysly nedokázaly rozeznat, co to bylo. Sledoval, jak ona a její kamarádky vyrazily směrem k městu. A pak se obrátil ke hřbitovu.
Ten byl nyní prázdný, očištěný od všeho, co tam předtím bylo. Na zemi ležel tenký proužek hedvábí, který by běžným očím připadal ve tmě šedivý. Ale on viděl jeho skutečnou barvu, promnul ho mezi prsty, pomalu ho zvedl a dotknul se ho rty. Cítil vůni jejích vlasů.
Zaplavily ho vzpomínky. Bylo to dost zlé, když byla mimo dohled, klidná záře její mysli jen dráždila jeho vědomí. Ale být s ní v jedné místnosti ve škole, vnímat za sebou její přítomnost a cítit opojnou vůni jejího parfému všude kolem sebe - to bylo téměř víc, než dokázal snést.
Slyšel každé její jemné nadechnutí, cítil, jak k němu vyzařuje její teplo, vnímal každý úder jejího srdce. A nakonec si ke své hrůze uvědomil, že se poddává. Jazykem přejížděl sem a tam po dravčích zubech a vychutnával bolestnou rozkoš, která tam narůstala… a vítal ji. Úmyslně nasál její vůni a dovolil svým představám, aby zaplavily jeho vědomí, představoval si to až do konce. Jak jemný by byl její krk a jak by se ho jeho rty dotýkaly nejprve stejně jemně, pomalu by ho zasypával polibky až k bujné prohlubenince hrdla. Jak by se s tím místem mazlil, s místem, kde puls bije tak silně proti jemné pleti. A jak by se jeho rty konečně rozdělily, stáhly by se z touhou bolavých zubů nyní ostrých jako malé dýky a pak…
Ne. Se škubnutím se probral z tranzu, jeho vlastní puls divoce pádil a tělo se prudce třáslo. Hodina skončila, všude kolem zavládlo hemžení a mohl jen doufat, že mu nikdo nevěnoval příliš pozornosti.
Když na něj promluvila, nedokázal uvěřit, že jí musí čelit, zatímco mu v žilách klokotá láva a celá horní čelist ho pálí. Na okamžik dostal strach, že se jeho sebekontrola zhroutí, že ji uchvátí za ramena a vezme si ji před nimi přede všemi. Neměl ani ponětí, jak se mu podařilo onu chvíli překonat, jen že o pár vteřin později usměrňoval svou energii prostřednictvím přísného cvičení s matným vědomím, že nesmí použít Síly. Nebylo to důležité, i bez ní byl v každém ohledu na vyšší úrovni než všichni okolo, kteří s ním soupeřili na fotbalovém hřišti. Měl bystřejší zrak, rychlejší reflexy a silnější svaly. Ucítil, jak ho po zádech poklepala Mattova ruka, a jeho hlas mu zahlaholil v uších: "Gratuluju! Vítej do týmu!"
Stefan pohlédl do jeho poctivé usměvavé, tváře a přemohla ho hanba. Kdybys věděl, čím jsem se stal, neusmíval by ses na mě, pomyslel si zarputile. Vyhrál jsem ten tvůj konkurz podvodem. A dívka, kterou miluješ - a ty ji miluješ, že ano? - zrovna teď okupuje moje myšlenky.
A v jeho myšlenkách zůstala navzdory veškerým jeho snahám si ji alespoň pro to odpoledne zakázat. Slepě bloumal směrem ke hřbitovu váben silou z lesů, které nerozuměl. Jakmile tam došel, pozoroval ji a bojoval sám se sebou, bojoval se svou potřebou, dokud vlna Sil nezahnala ji i její kamarádky na útěk. A pak přišel domů - ale až poté, co se nakrmil. Poté, co nad sebou ztratil kontrolu.
Nepamatoval si přesně, jak k tomu došlo, jak to mohl dopustit. Začal to ten výron Sil, probudil ty věci v něm, které je lépe nechat spát. Potřebu lovit. Žádostivost pronásledovat, cítit strach pronásledovaného a primitivní triumf nad kořistí. Uplynuly už celé roky - staletí - od doby, kdy naposledy pocítil potřebu s takovou silou. V žilách mu začal pulsovat oheň. Všechny jeho myšlenky se zbarvily doruda; nedokázal už myslet na nic jiného než na horkou měděnou příchuť krve a její primární vitalitu.
Vzrušení stále pulsovalo jeho žilami, učinil jeden či dva kroky za dívkami. Co se mohlo stát, kdyby neucítil pach onoho starého muže, na to raději ani nemyslel. Ale když došel na konec mostu, zachytily jeho nozdry ostrý, výrazný pach lidského masa.
Lidská krev. Nejzákladnější elixír, zakázané víno. Opojnější než jakýkoli likér, žhnoucí esence samotného života. A on byl už tak unavený bojem sám se sebou.
Na břehu pod mostem zahlédl pohyb, halda starých hadrů se zavrtěla. V příštím okamžiku Stefan přistál elegantně jako kočka vedle ní. Jeho ruka vystřelila a odhodila hadry, čímž odhalila scvrklý pomrkávající obličej na vychrtlém krku. Stáhl rty dozadu.
A pak už byly slyšet jen zvuky krmení.
Nyní, když klopýtal po schodišti v penzionu, se pokoušel na to nemyslet… a nemyslet na ni, na dívku, která ho vábila svým teplem, svým životem. Ona byla tou kořistí, po které skutečně toužil, ale musí tomu učinit přítrž, odteď musí zadusit všechny takové myšlenky v zárodku. Kvůli sobě i kvůli ní. On je tou nejhorší noční můrou, která ji mohla potkat, a ona o tom vůbec neví.
"Kdo je tam? Jsi to ty, chlapče?" skřípavý hlas se ostře ozýval zezdola. Jedny ze dveří ve druhém patře se otevřely a vykoukla šedivá hlava.
"Ano, signora - paní Flowersová. Je mi líto, jestli jsem vás vyrušil."
"Ale, to by chtělo víc, než jenom rozvrzanou podlahu, aby mě to vyrušilo. Zamknul jste za sebou dveře?"
"Ano, signora. Jste… v bezpečí."
"Tak to je všechno v pořádku. Potřebujeme být bezpečně zamčení. Člověk nikdy neví, co se venku v těch lesích potlouká, že?" Rychle pohlédl na usměvavý obličejík oblemovaný pramínky šedivých vlasů a tmavé pronikavé oči. Skrývalo se v nich snad nějaké tajemství?
"Dobrou noc, signora."
"Dobrou noc, chlapče." Zavřela dveře.
Ve svém pokoji padnul na postel, ležel a zíral na nízký zešikmený strop.
Obvykle spal v noci neklidně, nebyl to jeho přirozený čas k spánku. Ale dnes večer byl unavený. Čelit slunečnímu svitu vyžadovalo tolik energie a těžká jídla jen prohlubovala jeho otupělost. Brzy již neviděl nabílený strop nad sebou, ačkoli se jeho oči nezavřely.
Náhodné útržky vzpomínek mu vířily myslí. Katherine, tak líbezná ten večer u fontány, kdy jí měsíční svit postříbřoval světlé vlasy. Jak byl pyšný na to, že sedí vedle ní, že sdílí její tajemství…
"Copak nemůžeš nikdy vycházet za světla?"
"Mohu - tedy alespoň dokud nosím tohle," pozvedla svou malou bílou ručku a měsíční svit se zablýskal na lapisovém prstýnku. "Ale slunce mě příliš vyčerpává. Nikdy jsem nebyla příliš silná."
Stefan na ni pohlédl, vnímal křehkost jejích rysů i její štíhlou postavu. Byla téměř tak nehmotná jako foukané sklo. Ne, opravdu nikdy nebyla silná.
"Jako dítě jsem byla často nemocná," řekla jemně, oči upřené na hru vodních praménků ve fontáně. "Naposledy doktor řekl, že zemřu. Pamatuji si, jak otec plakal a jak jsem ležela ve své veliké posteli a byla jsem příliš slabá, než abych se dokázala pohnout. Dokonce samotné dýchání mě stálo příliš mnoho úsilí. Byla jsem hrozně smutná, že musím opustit tento svět, a byla mi taková zima, tak hrozná zima." Otřásla se a pak se usmála.
"Ale co se tedy stalo?"
"Probudila jsem se uprostřed noci a uviděla Gudren, moji děvečku, jak se naklání nad mou postelí. Pak ustoupila stranou a já jsem zahlédla muže, kterého přivedla s sebou. Byla jsem vyděšená. Jmenoval se Klaus a slyšela jsem, že o něm lidé ve vesnici říkali, že je zlý. Volala jsem na Gudren, aby mě zachránila, ale ona tam jen stála a dívala se. Když přiložil ústa na moje hrdlo, myslela jsem si, že mě chce zabít."
Zaváhala. Stefan na ni zíral s hrůzou a lítostí, ale ona se na něj povzbudivě usmála. "Nakonec to nebylo tak hrozné. Nejdřív to trochu bolelo, ale rychle to přešlo. A pak už to byl vlastně příjemný pocit. Když mi pak nabídnul svou vlastní krev, abych se napila, cítila jsem se silnější, než mnoho měsíců předtím. A pak jsme společně čekali na úsvit. Když přišel doktor, nemohl uvěřit, že jsem se dokázala posadit na posteli a promluvit. Tatínek říkal, že je to zázrak, a znovu plakal, tentokrát radostí." Její obličej posmutněl. "Budu muset tatínka brzy opustit. Jednoho dne si uvědomí, že od toho dne, kdy jsem se uzdravila, jsem nezestárla ani o den."
"A to nikdy nezestárneš?"
"Ne. To je právě ten zázrak, Stefane!" Vzhlédla k němu s dětskou radostí. "Budu mladá navěky a nikdy neumřu! Dovedeš si něco takového představit?"
Nedokázal si ji představit jinou, než jaká byla právě v tu chvíli: líbeznou, nevinnou, dokonalou. "Ale - nepřišlo ti to zpočátku děsivé?"
"Zpočátku… trochu ano. Ale Gudren mi ukázala, co dělat. To ona mi řekla, abych si nechala udělat tenhle prsten s kamenem, který mě bude chránit před sluncem. Dokud jsem ležela v posteli, nosila mi horké silné kořeněné nápoje. Později začala přinášet malá zvířata, která chytil její syn do pastí."
"Ale ne… lidi?"
Rozesmála se. "Samozřejmě, že ne. Všechno, co potřebuji na jednu noc, mohu získat z holubice. Gudren říká, že pokud chci být mocná, měla bych pít lidskou krev, protože životní síla lidí je nejmocnější. Také Klaus mě k tomu nabádal; chtěl si se mnou opět vyměnit krev. Ale já říkám Gudren, že nechci moc. A co se týče Klause…" Zmlkla a sklopila zrak, takže se husté řasy dotkly její tváře. Pokračovala velmi tichým hlasem: "Myslím si, že to je věc, která by se neměla dělat lehkovážně. Vezmu si lidskou krev jen tehdy, až naleznu svého druha, toho, kdo bude po mém boku po celou věčnost." Vážně na něj pohlédla.
Stefan se na ni usmál, cítil se lehce a překypoval pýchou. Nedokázal skrýt štěstí, které ho v tu chvíli zaplavilo.
Ale to bylo předtím, než se jeho bratr Damon vrátil z university. Než se Damon vrátil a spatřil Katherininy lapisově modré oči.
Stefan ve své posteli zasténal. Temnota ho pohltila do svých spárů a nové obrazy se draly do jeho mysli.
Byly to roztříštěné vzpomínky na minulost, které netvořily souvislou sekvenci. Viděl je spíše jako výjevy krátce ozářené zášlehy blesku. Bratrova tvář zkroucená v masku nelidského hněvu. Katherininy modré oči, které jiskří a tančí, když se točila ve svých nových bílých šatech. Záblesk bílé za citroníkem. Tíha meče v jeho ruce a Giuseppův hlas křičící odněkud zdálky. Citroník. Nesmí jít za ten citroník. Opět uviděl Damonovu tvář, ale tentokrát se jeho bratr divoce smál. Smál se dál a dál, zvuk, jako když se drtí rozbité sklo. A citroník byl teď blíž…
"Damone - Katherine - ne!"
Strnule se posadil na posteli.
Třesoucími se prsty si prohrábnul vlasy a počkal, až se mu uklidní dech.
Příšerný sen. Už dlouho ho netrápily takové sny; skutečně dlouho, většinou sny nemíval. Posledních několik vteřin se mu přehrávalo v hlavě znovu a znovu, opět viděl ten citroník a slyšel bratrův smích.
Ozýval se v jeho mysli až příliš jasně. Náhle, aniž by si byl vědom záměrného popudu k pohybu, se vymrštil k otevřenému oknu. Noční vzduch mu chladil tváře a on se zahleděl do stříbrné tmy.
"Damone?" Vyslal tuto tázavou myšlenku na vlně Síly. Pak upadl do naprosté nehybnosti a naslouchal všemi smysly.
Necítil nic, ani náznak odpovědi. Poblíž se vznesl pár nočních ptáků. Ve městě spalo mnoho myslí; v lesích noční zvířata konala svá tajná poslání.
Povzdychnul si a otočil se zpět do pokoje. Možná se s tím smíchem mýlil; možná se dokonce mýlil i ohledně hrozby hřbitova. Fell's Church byl nehybný a mírumilovný a on by je měl následovat. Potřeboval spánek.
Něco černého odletělo k lesům, když lidské dívky našly útočiště na mostě, ale ani Stefanovy noční smysly nedokázaly rozeznat, co to bylo. Sledoval, jak ona a její kamarádky vyrazily směrem k městu. A pak se obrátil ke hřbitovu.
Ten byl nyní prázdný, očištěný od všeho, co tam předtím bylo. Na zemi ležel tenký proužek hedvábí, který by běžným očím připadal ve tmě šedivý. Ale on viděl jeho skutečnou barvu, promnul ho mezi prsty, pomalu ho zvedl a dotknul se ho rty. Cítil vůni jejích vlasů.
Zaplavily ho vzpomínky. Bylo to dost zlé, když byla mimo dohled, klidná záře její mysli jen dráždila jeho vědomí. Ale být s ní v jedné místnosti ve škole, vnímat za sebou její přítomnost a cítit opojnou vůni jejího parfému všude kolem sebe - to bylo téměř víc, než dokázal snést.
Slyšel každé její jemné nadechnutí, cítil, jak k němu vyzařuje její teplo, vnímal každý úder jejího srdce. A nakonec si ke své hrůze uvědomil, že se poddává. Jazykem přejížděl sem a tam po dravčích zubech a vychutnával bolestnou rozkoš, která tam narůstala… a vítal ji. Úmyslně nasál její vůni a dovolil svým představám, aby zaplavily jeho vědomí, představoval si to až do konce. Jak jemný by byl její krk a jak by se ho jeho rty dotýkaly nejprve stejně jemně, pomalu by ho zasypával polibky až k bujné prohlubenince hrdla. Jak by se s tím místem mazlil, s místem, kde puls bije tak silně proti jemné pleti. A jak by se jeho rty konečně rozdělily, stáhly by se z touhou bolavých zubů nyní ostrých jako malé dýky a pak…
Ne. Se škubnutím se probral z tranzu, jeho vlastní puls divoce pádil a tělo se prudce třáslo. Hodina skončila, všude kolem zavládlo hemžení a mohl jen doufat, že mu nikdo nevěnoval příliš pozornosti.
Když na něj promluvila, nedokázal uvěřit, že jí musí čelit, zatímco mu v žilách klokotá láva a celá horní čelist ho pálí. Na okamžik dostal strach, že se jeho sebekontrola zhroutí, že ji uchvátí za ramena a vezme si ji před nimi přede všemi. Neměl ani ponětí, jak se mu podařilo onu chvíli překonat, jen že o pár vteřin později usměrňoval svou energii prostřednictvím přísného cvičení s matným vědomím, že nesmí použít Síly. Nebylo to důležité, i bez ní byl v každém ohledu na vyšší úrovni než všichni okolo, kteří s ním soupeřili na fotbalovém hřišti. Měl bystřejší zrak, rychlejší reflexy a silnější svaly. Ucítil, jak ho po zádech poklepala Mattova ruka, a jeho hlas mu zahlaholil v uších: "Gratuluju! Vítej do týmu!"
Stefan pohlédl do jeho poctivé usměvavé, tváře a přemohla ho hanba. Kdybys věděl, čím jsem se stal, neusmíval by ses na mě, pomyslel si zarputile. Vyhrál jsem ten tvůj konkurz podvodem. A dívka, kterou miluješ - a ty ji miluješ, že ano? - zrovna teď okupuje moje myšlenky.
A v jeho myšlenkách zůstala navzdory veškerým jeho snahám si ji alespoň pro to odpoledne zakázat. Slepě bloumal směrem ke hřbitovu váben silou z lesů, které nerozuměl. Jakmile tam došel, pozoroval ji a bojoval sám se sebou, bojoval se svou potřebou, dokud vlna Sil nezahnala ji i její kamarádky na útěk. A pak přišel domů - ale až poté, co se nakrmil. Poté, co nad sebou ztratil kontrolu.
Nepamatoval si přesně, jak k tomu došlo, jak to mohl dopustit. Začal to ten výron Sil, probudil ty věci v něm, které je lépe nechat spát. Potřebu lovit. Žádostivost pronásledovat, cítit strach pronásledovaného a primitivní triumf nad kořistí. Uplynuly už celé roky - staletí - od doby, kdy naposledy pocítil potřebu s takovou silou. V žilách mu začal pulsovat oheň. Všechny jeho myšlenky se zbarvily doruda; nedokázal už myslet na nic jiného než na horkou měděnou příchuť krve a její primární vitalitu.
Vzrušení stále pulsovalo jeho žilami, učinil jeden či dva kroky za dívkami. Co se mohlo stát, kdyby neucítil pach onoho starého muže, na to raději ani nemyslel. Ale když došel na konec mostu, zachytily jeho nozdry ostrý, výrazný pach lidského masa.
Lidská krev. Nejzákladnější elixír, zakázané víno. Opojnější než jakýkoli likér, žhnoucí esence samotného života. A on byl už tak unavený bojem sám se sebou.
Na břehu pod mostem zahlédl pohyb, halda starých hadrů se zavrtěla. V příštím okamžiku Stefan přistál elegantně jako kočka vedle ní. Jeho ruka vystřelila a odhodila hadry, čímž odhalila scvrklý pomrkávající obličej na vychrtlém krku. Stáhl rty dozadu.
A pak už byly slyšet jen zvuky krmení.
Nyní, když klopýtal po schodišti v penzionu, se pokoušel na to nemyslet… a nemyslet na ni, na dívku, která ho vábila svým teplem, svým životem. Ona byla tou kořistí, po které skutečně toužil, ale musí tomu učinit přítrž, odteď musí zadusit všechny takové myšlenky v zárodku. Kvůli sobě i kvůli ní. On je tou nejhorší noční můrou, která ji mohla potkat, a ona o tom vůbec neví.
"Kdo je tam? Jsi to ty, chlapče?" skřípavý hlas se ostře ozýval zezdola. Jedny ze dveří ve druhém patře se otevřely a vykoukla šedivá hlava.
"Ano, signora - paní Flowersová. Je mi líto, jestli jsem vás vyrušil."
"Ale, to by chtělo víc, než jenom rozvrzanou podlahu, aby mě to vyrušilo. Zamknul jste za sebou dveře?"
"Ano, signora. Jste… v bezpečí."
"Tak to je všechno v pořádku. Potřebujeme být bezpečně zamčení. Člověk nikdy neví, co se venku v těch lesích potlouká, že?" Rychle pohlédl na usměvavý obličejík oblemovaný pramínky šedivých vlasů a tmavé pronikavé oči. Skrývalo se v nich snad nějaké tajemství?
"Dobrou noc, signora."
"Dobrou noc, chlapče." Zavřela dveře.
Ve svém pokoji padnul na postel, ležel a zíral na nízký zešikmený strop.
Obvykle spal v noci neklidně, nebyl to jeho přirozený čas k spánku. Ale dnes večer byl unavený. Čelit slunečnímu svitu vyžadovalo tolik energie a těžká jídla jen prohlubovala jeho otupělost. Brzy již neviděl nabílený strop nad sebou, ačkoli se jeho oči nezavřely.
Náhodné útržky vzpomínek mu vířily myslí. Katherine, tak líbezná ten večer u fontány, kdy jí měsíční svit postříbřoval světlé vlasy. Jak byl pyšný na to, že sedí vedle ní, že sdílí její tajemství…
"Copak nemůžeš nikdy vycházet za světla?"
"Mohu - tedy alespoň dokud nosím tohle," pozvedla svou malou bílou ručku a měsíční svit se zablýskal na lapisovém prstýnku. "Ale slunce mě příliš vyčerpává. Nikdy jsem nebyla příliš silná."
Stefan na ni pohlédl, vnímal křehkost jejích rysů i její štíhlou postavu. Byla téměř tak nehmotná jako foukané sklo. Ne, opravdu nikdy nebyla silná.
"Jako dítě jsem byla často nemocná," řekla jemně, oči upřené na hru vodních praménků ve fontáně. "Naposledy doktor řekl, že zemřu. Pamatuji si, jak otec plakal a jak jsem ležela ve své veliké posteli a byla jsem příliš slabá, než abych se dokázala pohnout. Dokonce samotné dýchání mě stálo příliš mnoho úsilí. Byla jsem hrozně smutná, že musím opustit tento svět, a byla mi taková zima, tak hrozná zima." Otřásla se a pak se usmála.
"Ale co se tedy stalo?"
"Probudila jsem se uprostřed noci a uviděla Gudren, moji děvečku, jak se naklání nad mou postelí. Pak ustoupila stranou a já jsem zahlédla muže, kterého přivedla s sebou. Byla jsem vyděšená. Jmenoval se Klaus a slyšela jsem, že o něm lidé ve vesnici říkali, že je zlý. Volala jsem na Gudren, aby mě zachránila, ale ona tam jen stála a dívala se. Když přiložil ústa na moje hrdlo, myslela jsem si, že mě chce zabít."
Zaváhala. Stefan na ni zíral s hrůzou a lítostí, ale ona se na něj povzbudivě usmála. "Nakonec to nebylo tak hrozné. Nejdřív to trochu bolelo, ale rychle to přešlo. A pak už to byl vlastně příjemný pocit. Když mi pak nabídnul svou vlastní krev, abych se napila, cítila jsem se silnější, než mnoho měsíců předtím. A pak jsme společně čekali na úsvit. Když přišel doktor, nemohl uvěřit, že jsem se dokázala posadit na posteli a promluvit. Tatínek říkal, že je to zázrak, a znovu plakal, tentokrát radostí." Její obličej posmutněl. "Budu muset tatínka brzy opustit. Jednoho dne si uvědomí, že od toho dne, kdy jsem se uzdravila, jsem nezestárla ani o den."
"A to nikdy nezestárneš?"
"Ne. To je právě ten zázrak, Stefane!" Vzhlédla k němu s dětskou radostí. "Budu mladá navěky a nikdy neumřu! Dovedeš si něco takového představit?"
Nedokázal si ji představit jinou, než jaká byla právě v tu chvíli: líbeznou, nevinnou, dokonalou. "Ale - nepřišlo ti to zpočátku děsivé?"
"Zpočátku… trochu ano. Ale Gudren mi ukázala, co dělat. To ona mi řekla, abych si nechala udělat tenhle prsten s kamenem, který mě bude chránit před sluncem. Dokud jsem ležela v posteli, nosila mi horké silné kořeněné nápoje. Později začala přinášet malá zvířata, která chytil její syn do pastí."
"Ale ne… lidi?"
Rozesmála se. "Samozřejmě, že ne. Všechno, co potřebuji na jednu noc, mohu získat z holubice. Gudren říká, že pokud chci být mocná, měla bych pít lidskou krev, protože životní síla lidí je nejmocnější. Také Klaus mě k tomu nabádal; chtěl si se mnou opět vyměnit krev. Ale já říkám Gudren, že nechci moc. A co se týče Klause…" Zmlkla a sklopila zrak, takže se husté řasy dotkly její tváře. Pokračovala velmi tichým hlasem: "Myslím si, že to je věc, která by se neměla dělat lehkovážně. Vezmu si lidskou krev jen tehdy, až naleznu svého druha, toho, kdo bude po mém boku po celou věčnost." Vážně na něj pohlédla.
Stefan se na ni usmál, cítil se lehce a překypoval pýchou. Nedokázal skrýt štěstí, které ho v tu chvíli zaplavilo.
Ale to bylo předtím, než se jeho bratr Damon vrátil z university. Než se Damon vrátil a spatřil Katherininy lapisově modré oči.
Stefan ve své posteli zasténal. Temnota ho pohltila do svých spárů a nové obrazy se draly do jeho mysli.
Byly to roztříštěné vzpomínky na minulost, které netvořily souvislou sekvenci. Viděl je spíše jako výjevy krátce ozářené zášlehy blesku. Bratrova tvář zkroucená v masku nelidského hněvu. Katherininy modré oči, které jiskří a tančí, když se točila ve svých nových bílých šatech. Záblesk bílé za citroníkem. Tíha meče v jeho ruce a Giuseppův hlas křičící odněkud zdálky. Citroník. Nesmí jít za ten citroník. Opět uviděl Damonovu tvář, ale tentokrát se jeho bratr divoce smál. Smál se dál a dál, zvuk, jako když se drtí rozbité sklo. A citroník byl teď blíž…
"Damone - Katherine - ne!"
Strnule se posadil na posteli.
Třesoucími se prsty si prohrábnul vlasy a počkal, až se mu uklidní dech.
Příšerný sen. Už dlouho ho netrápily takové sny; skutečně dlouho, většinou sny nemíval. Posledních několik vteřin se mu přehrávalo v hlavě znovu a znovu, opět viděl ten citroník a slyšel bratrův smích.
Ozýval se v jeho mysli až příliš jasně. Náhle, aniž by si byl vědom záměrného popudu k pohybu, se vymrštil k otevřenému oknu. Noční vzduch mu chladil tváře a on se zahleděl do stříbrné tmy.
"Damone?" Vyslal tuto tázavou myšlenku na vlně Síly. Pak upadl do naprosté nehybnosti a naslouchal všemi smysly.
Necítil nic, ani náznak odpovědi. Poblíž se vznesl pár nočních ptáků. Ve městě spalo mnoho myslí; v lesích noční zvířata konala svá tajná poslání.
Povzdychnul si a otočil se zpět do pokoje. Možná se s tím smíchem mýlil; možná se dokonce mýlil i ohledně hrozby hřbitova. Fell's Church byl nehybný a mírumilovný a on by je měl následovat. Potřeboval spánek.
5. září (vlastně časné 6. září - asi 1 hodina v noci) Milý deníčku,
měla bych se brzy vrátit do postele. Před pouhými několika minutami jsem se probudila s pocitem, že někdo křičí, ale dům je tichý. Dnes večer se stalo tolik podivných věcí, že mám asi podrážděné nervy.
Alespoň jsem se vybudila s tím, že už přesně vím, co udělám se Stefanem. Celá ta věc prostě vyklíčila v mé mysli. Plán B, fáze první započne zítra.
Frances zářily oči a tváře jí hořely, když přistoupila ke třem dívkám u stolu.
"Čau Eleno, tohle prostě musíš slyšet!"
Elena se na ni usmála - zdvořile, ale ne příliš důvěrně. Frances sklonila svoji hnědou hlavu: "Teda - můžu si k vám přisednout? Zrovna jsem se doslechla žhavý novinky o Stefanu Salvatorovi."
"Posaď se," vyzvala ji Elena vlídně. "Ale," dodala a mazala si housku máslem, "nejsme na ty novinky až tak zvědavé."
"Že ne?" zírala Frances. Pohlédla na Meredith a pak na Bonnie. "To si snad děláte srandu, ne?"
"Ale vůbec ne." Meredith napíchla zelenou fazolku a přemýšlivě na ni hleděla. "Dneska máme v hlavě jiné věci."
"Přesně," potvrdila Bonnie. "Stefan - to jsou včerejší zprávy, znáš to. Je pasé." Sklonila se a promnula si kotník.
Frances se prosebně podívala na Elenu: "Ale já jsem myslela, že o něm chceš vědět všechno."
"Zvědavost," prohlásila Elena. "Koneckonců je to návštěva a já jsem ho chtěla přivítat ve Fell's Church. Ale samozřejmě musím být věrná Jean-Claudeovi."
"Jean-Claudeovi?"
"Jean-Claudeovi," potvrdila Meredith, nakrčila obočí a povzdechla si.
"Jean-Claudeovi," opakovala rezolutně Bonnie ozvěnou.
Elena jemně, palcem a ukazováčkem, vytáhla z batůžku fotografii. "Tady je, jak stojí před chatou, kde jsme bydleli. Hned potom mi utrhnul kytku a řekl… no," tajemně se usmála, "to bych asi neměla opakovat."
Frances zírala na fotku. Byl na ní dobronzova opálený mladý muž bez trička, který postával před ibiškovým keřem a plaše se usmíval. "Je starší než ty, že jo?" zeptala se s respektem.
"Jednadvacet. Samozřejmě, že by to…," ohlédla se přes rameno a naklonila se blíž "… moje teta naprosto neschvalovala, takže to před ní tajíme, dokud neodmaturuju. Musíme si psát tajně."
"To je hrozně romantické," vydechla Frances. "Neřeknu to živé duši, slibuju. Ale ohledně Stefana…"
Elena jí věnovala nadřazený úsměv. "Pokud musím jíst kontinentální stravu, dávám pokaždé přednost francouzské před italskou." Obrátila se k Meredith. "Že ano?"
"Hmmm, ano, pokaždé." Meredith a Elena se na sebe spiklenecky usmály a pak se otočila k Frances. "Čemu bys dala přednost ty?"
"Ale ano," vyhrkla Frances chvatně, "já taky pokaždé." Sama se spiklenecky usmála, několikrát pokývla, vstala a odešla.
Když byla pryč, řekla Bonnie s lítostí: "Tohle mě zabije. Eleno, já určitě umřu, pokud se ty drby nedozvím."
"Jo tohle? To ti můžu říct," odpověděla klidně Elena. "Chtěla říct, že po škole jdou drby o tom, že Stefan Salvatore je z protinarkotického."
"Cože?" Bonnie zůstala zírat a pak vybuchla smíchy.
"Ale to je přece směšné. Kterej práskač by se takhle oblík a ještě si k tomu nasadil sluneční brejle? Vždyť dělá, co může, aby k sobě připoutal pozornost…" vytratil se jí hlas a hnědé oči rozšířily. "Ale možná proto to dělá, kdo by podezříval někoho takového? Navíc bydlí sám a je hrozně tajnůstkářský… Eleno! Co když je to pravda?"
"Není to pravda," prohlásila Meredith.
"Jak to víš?"
"Protože já jsem to roznesla." Při pohledu na Bonniin výraz se zašklebila a dodala: "Elena to chtěla."
"Ahaaa," Bonnie obdivně pohlédla na Elenu. "Ty jsi ale prohnaná. Můžu roznést, že je smrtelně nemocný?"
"Ne, to nemůžeš. Nechci, aby se kolem něj rojily falešné Florence Nightingaleové a chtěly ho držet za ručičku. Ale můžeš roznést cokoli tě napadne o Jean-Claudeovi."
Bonnie zvedla fotku. "Kdo to je doopravdy?"
"Zahradník, byl blázen do těch ibišků. A taky byl ženatý a měl dvě děti."
"To je škoda," pronesla Bonnie vážně. "Ale chtělas po Frances, aby o něm nikomu neříkala…"
"Přesně," Elena mrkla na hodinky. "Což znamená, že do, řekněme, dvou hodin, to bude vědět celá škola."
"Čau Eleno, tohle prostě musíš slyšet!"
Elena se na ni usmála - zdvořile, ale ne příliš důvěrně. Frances sklonila svoji hnědou hlavu: "Teda - můžu si k vám přisednout? Zrovna jsem se doslechla žhavý novinky o Stefanu Salvatorovi."
"Posaď se," vyzvala ji Elena vlídně. "Ale," dodala a mazala si housku máslem, "nejsme na ty novinky až tak zvědavé."
"Že ne?" zírala Frances. Pohlédla na Meredith a pak na Bonnie. "To si snad děláte srandu, ne?"
"Ale vůbec ne." Meredith napíchla zelenou fazolku a přemýšlivě na ni hleděla. "Dneska máme v hlavě jiné věci."
"Přesně," potvrdila Bonnie. "Stefan - to jsou včerejší zprávy, znáš to. Je pasé." Sklonila se a promnula si kotník.
Frances se prosebně podívala na Elenu: "Ale já jsem myslela, že o něm chceš vědět všechno."
"Zvědavost," prohlásila Elena. "Koneckonců je to návštěva a já jsem ho chtěla přivítat ve Fell's Church. Ale samozřejmě musím být věrná Jean-Claudeovi."
"Jean-Claudeovi?"
"Jean-Claudeovi," potvrdila Meredith, nakrčila obočí a povzdechla si.
"Jean-Claudeovi," opakovala rezolutně Bonnie ozvěnou.
Elena jemně, palcem a ukazováčkem, vytáhla z batůžku fotografii. "Tady je, jak stojí před chatou, kde jsme bydleli. Hned potom mi utrhnul kytku a řekl… no," tajemně se usmála, "to bych asi neměla opakovat."
Frances zírala na fotku. Byl na ní dobronzova opálený mladý muž bez trička, který postával před ibiškovým keřem a plaše se usmíval. "Je starší než ty, že jo?" zeptala se s respektem.
"Jednadvacet. Samozřejmě, že by to…," ohlédla se přes rameno a naklonila se blíž "… moje teta naprosto neschvalovala, takže to před ní tajíme, dokud neodmaturuju. Musíme si psát tajně."
"To je hrozně romantické," vydechla Frances. "Neřeknu to živé duši, slibuju. Ale ohledně Stefana…"
Elena jí věnovala nadřazený úsměv. "Pokud musím jíst kontinentální stravu, dávám pokaždé přednost francouzské před italskou." Obrátila se k Meredith. "Že ano?"
"Hmmm, ano, pokaždé." Meredith a Elena se na sebe spiklenecky usmály a pak se otočila k Frances. "Čemu bys dala přednost ty?"
"Ale ano," vyhrkla Frances chvatně, "já taky pokaždé." Sama se spiklenecky usmála, několikrát pokývla, vstala a odešla.
Když byla pryč, řekla Bonnie s lítostí: "Tohle mě zabije. Eleno, já určitě umřu, pokud se ty drby nedozvím."
"Jo tohle? To ti můžu říct," odpověděla klidně Elena. "Chtěla říct, že po škole jdou drby o tom, že Stefan Salvatore je z protinarkotického."
"Cože?" Bonnie zůstala zírat a pak vybuchla smíchy.
"Ale to je přece směšné. Kterej práskač by se takhle oblík a ještě si k tomu nasadil sluneční brejle? Vždyť dělá, co může, aby k sobě připoutal pozornost…" vytratil se jí hlas a hnědé oči rozšířily. "Ale možná proto to dělá, kdo by podezříval někoho takového? Navíc bydlí sám a je hrozně tajnůstkářský… Eleno! Co když je to pravda?"
"Není to pravda," prohlásila Meredith.
"Jak to víš?"
"Protože já jsem to roznesla." Při pohledu na Bonniin výraz se zašklebila a dodala: "Elena to chtěla."
"Ahaaa," Bonnie obdivně pohlédla na Elenu. "Ty jsi ale prohnaná. Můžu roznést, že je smrtelně nemocný?"
"Ne, to nemůžeš. Nechci, aby se kolem něj rojily falešné Florence Nightingaleové a chtěly ho držet za ručičku. Ale můžeš roznést cokoli tě napadne o Jean-Claudeovi."
Bonnie zvedla fotku. "Kdo to je doopravdy?"
"Zahradník, byl blázen do těch ibišků. A taky byl ženatý a měl dvě děti."
"To je škoda," pronesla Bonnie vážně. "Ale chtělas po Frances, aby o něm nikomu neříkala…"
"Přesně," Elena mrkla na hodinky. "Což znamená, že do, řekněme, dvou hodin, to bude vědět celá škola."
Po škole šla děvčata k Bonnie domů. U vchodových dveří je uvítal pronikavý štěkot, a když Bonnie dveře otevřela, velmi starý a velmi tlustý pekinéz se pokusil utéct.
Jmenoval se Jang-ce a byl tak rozmazlený, že ho nikdo kromě Bonniiny matky nemohl vystát. Když kolem něj Elena procházela, štípnul ji do kotníku.
Obývák byl zšeřelý a přecpaný, všude spousty poněkud přeplácaného nábytku a na oknech visely těžké závěsy. Byla tam Bonniina sestra Mary, zrovna si sundávala sesterský čepec z vlnitých zrzavých vlasů. Byla jen o dva roky starší než Bonnie a pracovala na klinice ve Fell's Church.
"Ahoj Bonnie," řekla. "Jsem ráda, že jsi doma. Čau Eleno, čau Meredith."
Elena a Meredith taky řekly čau. "Co se děje? Vypadáš utahaně," zeptala se Bonnie.
Mary položila čepec na konferenční stolek a odpověděla otázkou: "Kde přesně jsi říkala, že jste spolu byly, když jsi včera večer přišla tak rozrušená?"
"Dole na… prostě dole u Wickery Bridge."
"To jsem si myslela." Mary se zhluboka nadechla. "A teď mě dobře poslouchej, Bonnie McCulloughová. Už nikdy tam nepůjdeš, a zvlášť ne sama a v noci. Je to jasné?"
"Ale proč ne?" zeptala se Bonnie, úplně vyvedená z míry.
"Protože minulé noci tam byl někdo napaden, proto. A víš, kde ho našli? Přímo na břehu pod Wickery Bridge."
Elena a Meredith na ni nevěřícně zíraly. Bonnie sevřela Eleně paži. "Někdo byl napaden pod mostem? Ale kdo to byl? Co se tam stalo?"
"Já nevím. Dneska ráno si jeden ze hřbitovních dělníků všimnul, jak tam leží. Asi to byl nějaký bezdomovec a zřejmě pod mostem spal, když byl napaden. Ale když ho přivezli, byl napůl mrtvý a ještě nenabyl vědomí. Asi umře."
Elena ztěžka polkla. "A co přesně myslíš tím, že byl napaden?"
"Tím myslím," vyjádřila se Mary přesně, "že měl rozervané hrdlo. Ztratil neuvěřitelné množství krve. Nejdřív si lékaři mysleli, že to udělalo zvíře, ale dr. Lowen teď tvrdí, že to byl člověk. A policie si myslí, že ten, kdo to udělal, se může skrývat na hřbitově." Mary přísně pohlédla do očí jedné dívce po druhé. "Takže, pokud jste byly u toho mostu - nebo na hřbitově, Eleno Gilbertová - ta osoba tam mohla být s vámi. Je to jasné?"
"Už nás nemusíš strašit," řekla Bonnie slabě. "Je nám to naprosto jasné, Mary."
"No dobře, tak jo." Mary poklesla ramena a začala si unaveně mnout svaly za krkem. "Musím si na chvíli lehnout. Jsem trochu podrážděná." Odešla z pokoje.
Děvčata na sebe pohlédla.
"Mohlo se to stát jedné z nás," řekla Meredith tiše. "Zvlášť tobě, Eleno. Šla jsi tam sama."
Eleně vstaly chloupky na kůži, měla stejný bolestně ostražitý pocit jako předtím na starém hřbitově. Jakoby cítila chlad větru a viděla řady vysokých náhrobků všude kolem. Sluneční svit a střední škola se nikdy nezdály tak neuvěřitelně daleko.
"Bonnie," řekla pomalu, "tys tam někoho viděla? To jsi měla na mysli, když jsi říkala, že na mě někdo čeká?"
V zšeřelém pokoji na ni Bonnie bezvýrazně pohlédla: "O čem to mluvíš? Nic takového jsem neřekla."
"Ale ano, řekla."
"Ne, nic takového jsem neříkala."
"Bonnie," domlouvala jí Meredith. "Obě jsme tě slyšely. Zírala jsi na ty náhrobky a pak jsi řekla Eleně…"
"Vůbec nevím, o čem to tu mluvíte, neříkala jsem vůbec nic." Bonnie se tvářila naštvaně, ale v očích měla slzy. "Už o tom nechci mluvit."
Elena a Meredith na sebe bezradně pohlédly. Venku černý mrak zakryl slunce.
upiri deniky4kapitola-probuzeni
4. listopadu 2011 v 23:07 | kiki:-* | The vampire diaries knížkaale on musí k doktorovi. Vždyť vypadá na umření!" přela se Bonnie. "To nejde. Teď ti to nemůžu vysvětlovat. Prostě ho odvezeme domů, dobře? Je promočený a mrzne tu. Pak si o tom můžeme promluvit." Dostat Stefana přes les dalo dost práce, aby na chvíli nepřemýšleli vůbec o ničem jiném. Zůstával v bezvědomí, a když ho konečně položili na zadní sedadlo Mattova auta, byli všichni vyčerpaní a potlučení a taky mokří od jeho promočených šatů. Elena si položila jeho hlavu na klín a zamířili k penzionu. Meredith a Bonnie jely za nimi. "Je tam rozsvíceno," upozornil Matt, když zaparkovali před velkou rezavou budovou. "Paní Flowersová je asi vzhůru, ale dveře budou zřejmě zamčené." Elena jemně položila Stefanovu hlavu a vyklouzla z auta. V jednom z oken problesklo světlo, jak něčí ruka odsunula závěs. Pak zahlédla siluetu hlavy a ramenou, jak se kdosi díval dolů. "Paní Flowersová!" zavolala a mávala. "To jsem já, Elena Gilbertová. Našli jsme Stefana a potřebujeme otevřít!" Postava u okna se nepohnula ani nezareagovala na její slova. Přesto se z jejího postoje dalo usoudit, že stále hledí na ně dolů. "Paní Flowersová, máme Stefana," zavolala znovu a posunky ukazovala na osvětlený interiér auta. "Prosím!" "Eleno! Už je odemčeno!" ozval se Bonniin hlásek z terasy a Elena se odpoutala od postavy v okně. Když pak opět vzhlédla, viděla už jen, jak závěs padá zpět na své místo, a pak světlo v patře zhaslo. Bylo to divné, ale neměla čas nad tím dumat. Pomohla s Meredith Mattovi zvednout Stefana a vynést ho po schodech ke vchodu. Dům byl uvnitř tmavý a tichý. Elena vedla ostatní po schodech proti dveřím a pak do druhého patra. Pak vešli do pokoje a Elena požádala Bonnie, aby otevřela dvířka na neosvětlené úzké schodiště. "Kdo by po tom všem… co se nedávno stalo… nechával vchodové dveře otevřené?" hekal Matt, jak vlekli své bezvládné břemeno. "Musí bejt cvok." "Ona je cvok," poznamenala Bonnie shora a otevřela dveře na vrcholu schodiště. "Když jsme tu byly posledně, mluvila o nejpodivnějších…" zalapala po dechu úlekem. "Co se stalo?" zeptala se Elena. Ale když přišli nahoru, uviděla to sama. Zapomněla, v jakém stavu pokoj minule opustili. Truhly plné šatstva byly zpřevracené a poházené, jako kdyby si s nimi nějaký obr házel ode zdi ke zdi. Jejich obsah byl rozesetý po celé podlaze, spolu s předměty z toaletky a stolů. Nábytek byl převrácený a vyražené okno pouštělo dovnitř ledový vítr. Byla rozsvícená jen jedna lampa v rohu, která vrhala groteskní stíny na strop. "Co se tu stalo?" vydechl Matt. Elena neodpověděla, dokud nepoložili Stefana na postel. "Nevím to jistě," odpověděla a byla to pravda, i když jen tak tak. "Ale bylo to takhle už včera. Matte, pomůžeš mi? Musíme ho převléct do suchého." "Najdu ještě jednu lampu," řekla Meredith, ale Elena rychle zaprotestovala. "Ne, vidíme dobře. Spíš zkus rozdělat oheň." Z jedné dokořán otevřené truhly koukal froté župan tmavé barvy. Elena ho zvedla a začali s Mattem Stefana svlékat z mokrých šatů. Když mu stahovala promočený svetr, všimla si jeho krku a úlekem strnula. "Matte, mohl bys… mohl bys mi podat ten ručník?" Jakmile se Matt otočil, honem stáhla svetr a zabalila Stefana do županu. Když jí Matt podal ručník, uvázala ho Stefanovi kolem krku jako šálu. Puls se jí rozeběhl a mysl uháněla jako o závod. Není divu, že je tak slabý a bez života. Panebože. Musí ho prohlédnout a zjistit, jak je to zlé. Ale to nejde, když je tu Matt a ostatní. "Jedu pro doktora," oznámil Matt napjatým hlasem a upíral oči na Stefanovu tvář. "Potřebuje pomoc, Eleno." Elena zpanikařila. "Matte, prosím tě ne. On… on má hrůzu z doktorů. Nevím, co by se stalo, kdybys sem nějakého přivedl." Opět to byla pravda, i když ne celá. Měla tušení, co by Stefanovi pomohlo, ale nemohla mu pomoci, dokud tu budou ostatní. Naklonila se nad Stefanem, třela mu ruce svými a pokoušela se přemýšlet. Co má dělat? Chránit Stefanovo tajemství i za cenu jeho života? Nebo ho zradit, aby ho zachránila? A zachránilo by ho vůbec, kdyby všechno řekla Mattovi, Bonnie a Meredith? Pohlédla na své přátele a pokoušela si představit jejich reakci, kdyby se dozvěděli pravdu o Stefanovi Salvatorovi. Nebylo to k ničemu. Tohle nemůže riskovat. Šok a hrůza z toho zjištění skoro přivedly k šílenství samotnou Elenu. A pokud ona, která Stefana miluje, málem s křikem utekla, co by udělali tihle tři? A taky je tu vražda pana Tannera. Kdyby věděli, co je Stefan zač, dokázali by vůbec uvěřit v jeho nevinu? A nebo by ho v hloubi srdce už navždycky podezřívali? Elena zavřela oči. Je to prostě příliš nebezpečné. Matt, Bonnie a Meredith jsou jejími přáteli, ale tuhle jedinou věc s nimi sdílet nemůže. Na celém světě není nikdo, komu by tohle tajemství mohla svěřit. Musí si ho nechat jen pro sebe. Napřímila se a pohlédla na Matta. "Bojí se doktorů, ale zdravotní sestra by možná prošla." Obrátila se ke krbu, kde se činily Bonnie a Meredith. "Bonnie, co tvoje sestra?" "Mary?" Bonnie pohlédla na hodinky. "Tento týden slouží na klinice prodloužené směny, ale teď už by měla být doma. Jenže…" "Takže to půjde. Matte, jeď prosím tě s Bonnie a poproste Mary, jestli by se nepřišla podívat na Stefana. Pokud si bude taky myslet, že potřebuje doktora, přestanu se hádat." Matt zaváhal a pak prudce vydechl. "Tak dobře. Pořád si myslím, že nemáš pravdu, ale dobře - pojďme Bonnie. Zkusíme porušit pár dopravních předpisů." Když vyrazili ke dveřím, Meredith zůstala u krbu a pozorovala Elenu svým klidným tmavým pohledem. Elena se přiměla do nich pohlédnout. "Meredith… myslím si, že byste měli jít všichni." "Opravdu?" Ty tmavé oči se dál bez zakolísání vpíjely do jejích, jako kdyby se pokoušely proniknout skrz a číst v její mysli. Ale Meredith už nepoložila žádné další otázky. Po chvíli přikývla a beze slova se vydala za Mattem a Bonnie. Když Elena uslyšela bouchnutí dveří pod schody, spěchala pro převrácenou lampu a rozsvítila ji u postele. Konečně alespoň může prohlédnout Stefanova zranění. Měl horší barvu než předtím; byl doslova bílý jako plátno, na kterém ležel. I rty měl bílé a Elena si náhle vzpomněla na Thomase Fella, zakladatele Fell's Church. Nebo spíš na sochu Thomase Fella, jak leží vedle své ženy, vytesaný do kamenného víka jejich hrobky. Stefan měl barvu onoho mramoru. Škrábance na rukou sice byly jasně rudé, ale již nekrvácely. Něžně mu natočila hlavu, aby mu mohla prohlédnout krk. A byly tam. Automaticky se dotkla stejných ranek na vlastním krku, jako by si chtěla potvrdit jejich totožnost. Ale Stefan neměl jen maličké ranky. Byly to hluboké surové rýhy do masa. Vypadal, jako by ho potrhalo nějaké zvíře, které se mu pokoušelo prokousnout hrdlo. Zděšené Eleny se opět zmocnil doběla rozžhavený hněv. A s ním i nenávist. Uvědomila si, že navzdory znechucení a zlobě předtím k Damonovi necítila skutečnou nenávist. Ne doopravdy. Ale teď… teď ho nenáviděla. Cítila nenávist s takovou intenzitou, jako nikdy v životě nepociťovala vůči nikomu jinému. Chtěla mu ublížit, přála si, aby za to zaplatil. Kdyby měla v tu chvíli po ruce dřevěný kolík, proklála by jím Damonovi srdce bez nejmenšího slitování. Ale právě teď musela myslet na Stefana. Byl tak děsivě nehybný. To pro ni bylo nejhorší - ta naprostá nepřítomnost jakéhokoli napětí v jeho těle, ta prázdnota. To je ono. Jakoby opustil tohle tělo a zanechal jí jen prázdnou nádobu. "Stefane!" Zatřásla s ním bez nejmenšího účinku. Rukou zkoušela na jeho studené hrudi najít puls. Pokud nějaký měl, byl příliš slabý, než aby ho cítila. Klid, Eleno, poroučela si a vzdorovala náporu paniky. Vzadu v mysli se jí ozýval hlásek: "A co když je mrtvý? Co když je opravdu mrtvý a nic, co uděláš, už ho nezachrání?" Rozhlédla se po pokoji a všimla si rozbitého okna. Pod ním na podlaze ležely úlomky skla. Přešla tam a jeden z nich zvedla. Všimla si, jak se ve světle ohně třpytí. Hezká věc, ostrá jako žiletka, pomyslela si. A pak zatnula zuby a úmyslně se řízla do prstu. Zalapala po dechu bolestí. Po chvíli se z ranky začala valit krev a stékala jí po prstu, jako vosk po svíci. Rychle si klekla ke Stefanovi a přiložila prst k jeho rtům. Druhou rukou mu tiskla bezvládnou dlaň, cítila tvrdost jeho stříbrného prstenu. Nehybná jako socha klečela vedle něho a čekala. První jemný náznak reakce málem nepostřehla. Upírala pohled na jeho tvář a tak postřehla lehké nadzvednutí hrudníku jenom periferním viděním. Ale pak se rty dotýkající se jejích prstů malinko zachvěly a rozevřely a Stefan reflexivně polknul. "To je ono," zašeptala Elena. "Do toho, Stefane." Zachvěly se mu řasy a s přívalem radosti si uvědomila, že jí vrací stisk prstů. Znovu polknul. "Ano." Počkala, dokud nezamrkal a pomalu neotevřel oči, a pak se teprve posadila k němu. Jednou rukou bojovala s vysokým límečkem své mikiny a odhrnula látku stranou. Ty zelené oči byly ještě omámené a unavené, ale už v nich opět byla stará známá tvrdohlavost. "Ne," protestoval Stefan drsným šepotem. "Ale ty musíš, Stefane. Ostatní se za chvíli vrátí a přivedou zdravotní sestru. Musela jsem s tím souhlasit. A pokud na tom nebudeš natolik dobře, abys je přesvědčil, že nepotřebuješ do nemocnice…" Ani větu nedokončila. Sama nevěděla, co by lékař nebo laboratorní technik mohl zjistit, kdyby Stefana vyšetřil. Ale viděla, že pochopil a že má obavy. Ale Stefan vypadal ještě tvrdošíjněji a odvrátil od ní tvář. "Nemůžu," zašeptal. "Je to příliš nebezpečné. Už jsem vzal… příliš mnoho… včera v noci." Copak to bylo teprve včera v noci? Zdálo se jí, že od onoho zážitku uběhl snad celý rok. "Zabije mě to?" zeptala se. "Stefane, odpověz mi! Zabije mě to?" "Ne…," připustil zasmušilým hlasem. "Ale…" "V tom případě to musíme udělat. A nehádej se se mnou!" Elena se sklonila k němu, držela mu ruku ve své a cítila jeho pronikavou potřebu. Byla překvapená, že se vůbec snažil odolávat. Cítil se jako vyhladovělý před hostinou, který není schopen odtrhnout zrak od kouřících pokrmů, ale přesto odmítá jíst. "Ne," opakoval Stefan a Elenu zalil pocit marnosti. Byl jediným člověkem, kterého znala, který byl stejně tvrdohlavý jako ona sama. "Ale ano. A jestli nebudeš spolupracovat, říznu se ještě někam jinam, třeba na zápěstí." Předtím tiskla prst do prostěradla, aby zastavila krvácení, ale teď mu ho ukázala. Rozšířily se mu zorničky a pootevřely rty. "Příliš mnoho… už," zamumlal, ale očima sledoval její prst, jasně rudou kapku na jeho špičce. "A já se nedokážu… ovládat…" "To bude v pořádku," zašeptala. Přiložila mu prst opět ke rtům. Cítila, jak se rozevřely. A pak se naklonila nad něj a zavřela oči. Cítila jeho suchá a chladná ústa na svém hrdle. Podepřela mu dlaní temeno a jeho rty hledaly dvě ranky, které již měla od včerejška. Elena se přinutila neucuknout při chvilkovém bodnutí bolesti. Pak se usmála. Předtím cítila jeho zoufalou potřebu a urputný hlad. Nyní, skrze pouto, které spolu sdíleli, cítila jen divokou radost a uspokojení. Hluboké uspokojení, když byl hlad postupně utišen. Ona sama cítila potěšení z dávání, z toho, že pomáhá Stefanovi svou vlastní životní silou. Vnímala, jak do něj proudí síla. Po čase ucítila, jak intenzita jeho potřeby klesá. V žádném případě nebyla ještě zažehnaná, a tak nechápala, co se děje, když se ji pokusil odstrčit. "To už stačí," zarazil ji a přinutil ji se zvednout. Elena otevřela oči, ona snová blaženost se vytratila. Měl oči zelené jako listy mandragory a ve tváři mu četla hlad šelmy. "Ještě to není dost, pořád jsi slabý…" "Ale je to dost pro tebe." Opět ji odstrčil a v jeho zelených očích zahlédla zákmit zoufalství. "Eleno, když si vezmu hodně, začneš se měnit. A jestli neustoupíš, jestli ode mě neustoupíš hned teď…" Elena se stáhla k nohám postele. Dívala se, jak se posadil a upravil si tmavý župan. V svitu lampy si všimla, že se mu opět trochu vrátila barva, jemný ruměnec nyní oživil jeho bledou pokožku. Vlasy mu usychaly jako převalující se moře tmavých vln. "Chyběls mi," řekla tiše. Náhle ji zaplavila úleva, která byla skoro stejně bolestivá jako předtím strach a napětí. Stefan je naživu a mluví s ní. Všechno bude nakonec v pořádku. "Eleno," jejich pohledy se setkaly, opět ji uchvátil ten zelený oheň. Podvědomě se k němu vydala, ale zarazila se, když se nahlas zasmál. "Nikdy jsem tě ještě takhle neviděl," řekl a ona se na sebe podívala. Boty a džíny měla umazané rudým bahnem, které také hojně zdobilo i všechno ostatní. Z roztržené bundy vykukovala vycpávka. A vůbec nepochybovala, že i její tvář je umazaná a špinavá. Věděla, že má rozcuchané a zamotané vlasy. Elena Gilbertová, dokonalá a elegantní jako ze žurnálu, královna plesu střední školy Roberta E. Leea, vypadá jako vandrák. "Líbí se mi to," dodal Stefan a tentokrát se zasmála s ním. Pořád ještě se smáli, když se otevřely dveře. Elena ztuhla ostražitostí, popotáhla si rolák a rozhlédla se po pokoji, zda tam není něco, co by je mohlo prozradit. Stefan se posadil vzpřímeněji a olízl si rty. "Je mu líp!" zazpívala Bonnie, když vkročila do pokoje a uviděla Stefana. Matt a Meredith šli hned za ní a tváře se jim rozzářily překvapením a radostí. Za nimi vešla čtvrtá osoba, jen o málo starší než Bonnie, ale měla již auru určité autority, která neodpovídala jejímu mladému věku. Mary McCulloughová přešla přímo ke svému pacientovi a nahmatala mu puls. "Tak ty jsi ten, co se bojí doktorů," oslovila ho. Stefan na chvíli vypadal zmateně, ale pak mu to došlo. "Je to taková fobie z dětství," řekl zahanbeně. Pohlédl úkosem na Elenu, která se nervózně usmívala a neznatelně přikývla. "Ale myslím, že už žádného nepotřebuju, jak vidíš." "Proč to nenecháš na posouzení mně? Puls máš v pořádku. Vlastně je překvapivě pomalý, dokonce i na sportovce. Myslím, že už nemáš hypotermii, ale pořád ještě jsi prochladlý. Změříme teplotu." "Myslím, že to nebude nutné," oponoval Stefan hlubokým uklidňujícím hlasem. Elena ho už slyšela použít tenhle hlas dřív a věděla, o co se snaží. Ale Mary si protestů nevšímala. "Tak ukaž, prosím tě." "Já to udělám," nabídla se Elena a natáhla se, aby si vzala od Mary teploměr. Ale skleněná tubička jí přitom nějak vyklouzla, spadla na podlahu z tvrdého dřeva a rozletěla se na kusy. "Ach ne, to jsem nešika. Je mi to hrozně líto!" "To nevadí," ozval se Stefan. "Cítím se už mnohem líp, než předtím. Každou minutou je mi tepleji." Mary přejela hodnotícím pohledem nepořádek na podlaze a pak se rozhlédla po pokoji a zkoumala jeho žalostný stav. "Tak dobře," souhlasila, ale začala se otáčet s rukama v bok a dožadovala se vysvětlení: "Co se tu proboha stalo?" Stefan ani nemrknul. "Nic hrozného. Paní Flowersová prostě není dobrá hospodyňka," řekl a podíval se jí nevinně do očí. Elena měla sto chutí se rozesmát a všimla si, že Mary také. Starší dívka ale místo toho udělala obličej a založila si ruce na prsou. "Předpokládám, že nemám šanci se dočkat přímé odpovědi," zareagovala. "A je jasné, že nejsi vážně nemocný. Nemůžu tě nutit, abys jel na kliniku. Ale důrazně doporučuji, aby sis zítra zašel na kontrolu." "Děkuju ti," odpověděl Stefan, což, jak si Elena povšimla, nebylo to samé jako souhlas. "Eleno, zato ty vypadáš, že by se ti hodil doktor," prohlásila Bonnie. "Jsi bílá jako stěna." "Jsem prostě unavená," odpověděla Elena. "Byl to dlouhý den." "Radím ti, abys jela domů a šla do postele - a zůstala tam," prohlásila Mary. "Nemáš snad anémii, že ne?" Elena odolala impulsu sáhnout si rukou na tvář. Opravdu je tak bledá? "Ne, opravdu jsem jenom unavená," zopakovala. "Jestli je Stefan v pořádku, můžeme teď jet domů." Konejšivě přikývnul a v jeho očích si přečetla soukromý vzkaz jen pro ni. "Dopřejte nám minutku, ano?" poprosila Mary a ostatní a oni zamířili ke schodišti. "Ahoj, a opatruj se," řekla Elena nahlas a objala ho. A do ucha mu zašeptala. "Proč jsi nepoužil na Mary Síly?" "Zkusil jsem to," odpověděl stejně potichu. "Ale asi jsem pořád ještě moc slabý. Neboj se, zlepší se to." "Samozřejmě, že ano," souhlasila Elena, ale žaludek se jí stáhnul. "Ale jsi si jistý, že bys měl zůstat sám? Co když…" "Budu v pořádku. To ty bys neměla být sama." Stefanův hlas byl něžný, ale naléhavý. "Eleno, neměl jsem možnost tě varovat. Mělas pravdu, že Damon je ve Fell's Church." "Já vím. Tohle ti udělal on, že ano?" Elena raději nezmínila, že ho sama vyhledala. "Já si nepamatuju. Ale je nebezpečný. Eleno, ať s tebou dneska v noci zůstanou Bonnie a Meredith. Nechci, abys byla sama. A dávej si pozor, aby nikdo do vašeho domu nepozval nikoho cizího." "Půjdeme rovnou spát," slíbila Elena a usmála se na něj. "Nehodláme si nikoho zvát." "Dej si na to pozor." Z jeho tónu bylo patrné, že si vůbec nedělá legraci. Pomalu přikývla. "Rozumím, Stefane. Budeme si dávat pozor." "Dobře." Políbili se, jen se letmo dotkli rty, ale jejich spojené ruce se oddělily jen neochotně. "Poděkuj za mě ostatním," dodal ještě. "Poděkuju." Připojila se k ostatním před penzionem. Matt se nabídl, že zaveze Mary domů, aby Bonnie a Meredith mohly jet rovnou k Eleně. Bylo vidět, že Mary je stále krajně podezřívavá ohledně nočních událostí, ale Elena jí to rozhodně nemohla vyčítat. A také nemohla přemýšlet. Byla příliš unavená. "Mám vám všem vyřídit poděkování," vzpomněla si poté, co Matt odjel. "Nemá… zač," prohlásila Bonnie a oddělila obě slova mohutným zívnutím, zatímco jí Meredith otvírala dveře auta. Meredith neříkala nic. Od chvíle, kdy nechala Elenu samotnou se Stefanem, byla velmi tichá. Bonnie se najednou zasmála. "Na jednu věc jsme všichni zapomněli," řekla. "Na to proroctví." "Jaké proroctví?" zeptala se Elena. "O mostě. Jak jste tvrdili, že jsem říkala. Vidíš, šla jsi na ten most a smrt tam nakonec nečekala. Možná jste to špatně pochopily." "Ne," bránila se Meredith. "Slovům bylo jasně rozumět." "Tak je to možná jiný most. Nebo… mmm…" Bonnie se zachumlala do kabátu, zavřela oči a neobtěžovala se pokračovat. Ale Elenina představivost větu dokončila za ni. Nebo jiný čas. Když Meredith nastartovala auto, venku zahoukal sýček.
upiri deniky-3kapitola-probuzeni
4. listopadu 2011 v 23:05 | Kiki:-* | The vampire diaries knížkaPrvní ranní úsvit začal probouzet nový den. Stefan to pozoroval z okna svého pokoje v penzionu. Pronajal si tento pokoj speciálně kvůli padacím dveřím ve stropě, které vedly na ochoz na střeše. Právě teď byly ty dveře otevřené a studený vlhký vítr fučel dolů kolem žebříku. Stefan byl již úplně oblečený, ale ne proto, že by vstával brzo. Vůbec nešel spát. Zrovna se vrátil z lesů. Několik útržků vlhkého listí mu ulpělo na botách. Úzkostlivě je očistil. Včerejší poznámky studentů mu neunikly, věděl, že čuměli na jeho oblečení. Vždycky se oblékal co nejlépe, nejen z marnivosti, ale protože mu to tak přišlo správné. Jeho školitel to často zdůrazňoval?/Aristokrat by se měl oblékat tak, jak přísluší jeho stavu. Pokud to nedělá, dává tím najevo, že pohrdá ostatními/. Každý má na světě své místo a jeho místo kdysi bývalo mezi šlechtou. Kdysi. Proč na takových věcech lpí? Samozřejmě, měl si uvědomit, že pokud bude hrát roli studenta, připomene mu to jeho vlastní studentská léta. Ted se mu vzpomínky vracely silně a jedna za druhou, jakoby listoval stránkami časopisu. Jeden obraz mu nyní živě vyvstal před očima: obličej otce, když Damon oznámil, že odchází z university. Jeho výraz nikdy nezapomene. V životě otce neviděla tak rozzlobeného... ,,Co tím myslíš, že se tam nevrátíš?'' Giuseppe byl obvykle spravedlivý muž, ale byl vznětlivý a jeho starší syn v něm probouzel jeho prudkou povahu. Právě teď si jeho syn poklepával na rty šafránově žlutým kapesníkem. ,,Doufal jsem, že dokonce i ty porozumíš takhle jednoduché větě, otče. Mám ji zopakovat latinsky?'' ,,Damone ...,'' tvrdě ho zarazil Stefan, poděšen takovým výrazem neúcty. Ale otec ho přerušil. ,,Chceš mi říct, že já Giuseppe, Conte di Salvatore, budu muset pohlédnout do tváře svým přátelům s vědomím, že můj syn je /scioparto?/ Budižkničemu? Flákač, který Florencii nepřispěje ničím užitečným?'' Jak v něm stoupal vztek, sloužící se začali vytrácet. Damon ani nemrknul. ,, Zřejmě ano. Pokud nazýváš přáteli ty, kdo ti podlézají v naději, že jim půjčíš peníze.'' ,,/Sporco parasito!'' /zařval Giuseppe a vyskočil ze židle. ,,Copak nestačí, že pobytem na škole plýtváš svým časem a mými penězi? Ale ano, vím vše o tvých hazardních hrách, soubojích i ženách. A také vím, že kdyby nebylo tvého sekretáře, a těch kdo tě doučují,propadl bys v každém kurzu.Ale nyní mě chceš zostudit úplně. Ale proč? Proč?'' Popadl svou obrovskou rukou Damona za bradu.,, Aby ses mohl vrátit ke svému lovu a sokolničení?'' Stefan musel bratrovi uznat k dobru, že ani nemrknul. Jen tak stál, téměř se rozvaloval v otcově sevření, každým coulem aristokrat - od elegantně prosté čapky na tmavé hlavě, přes hermelínem lemovaný plášť, až po měkké kožené boty. Jeho horní ret vyjadřoval naprostou aroganci. Tentokrát si zašel příliš daleko, pomyslel si Stefan, když sledoval oba muže zaklesnuté do sebe pohledem. Ani ty s využitím veškerého svého šarmu tentokrát nedokážeš z tohohle vybruslit. Ale právě v tu chvíli se ozval lehký krok ve dveřích pracovny. Stefan se otočil. Oslnily ho oči barvy lapisu lazuli orámované dlouhými zlatými řasami. Byla to Katherine. Její otec, baron von Schwartzchild ji přivezl ze studených držav německých princů na italský venkov naději, že jí to pomůže zotavit se z dlouhé nemoci. A od toho dne, kdy přijela, se pro Stefana všechno změnilo. ,,Velmi se omlouvám. Nechtěla jsem rušit.'' Měla jasný a čistý hlas. Učinila jemný pohyb, jako by chtěla odejít. ,,Ne, nechoď prosím. Jen zůstaň, '' vyzval ji rychle Stefan. Toužil říci více, vzít ji za ruku ... ale neodvažoval se. Ne v otcově přítomnosti. Vše co mohl, bylo hledět do těch očí modrých jako drahokamy, které se na něj upíraly. ,,Ano zůstaň,'' přitakal Giuseppe a Stefan si povšimnul, že otcův rozezlený výraz poněkud změknul a že pustil Damona. Pokročil vpřed a narovnal si těžké záhyby svého dlouhého pláště lemovaného kožešinou. ,,Tvůj otec by se dnes měl vrátit z obchodní cesty do města a bude jistě potěšen, až tě uvidí. Ale máš bledé líce, malá Katherine. Doufám, že nejsi opět nemocná?'' ,, Přece víte, že jsem bledá vždy pane. Nepoužívám růž jako vaše smělé italské dívky,'' ,,Ty to nepotřebuješ,'' vyhrknul Stefan, než se stihl zarazit, a Katherine se na něj usmála. Byla tak krásná. Ucítil známou bolest v hrudi. Jeho otec pokračoval: ,, A tak málo tě přes den vídám. Málokdy nás poctíš svou přítomností před soumrakem.'' ,,Věnuji se studiu a meditacím ve svých pokojích, pane,'' odpověděla Katherine tiše a sklopila zrak.Stefan věděl, že to není pravda, ale neřekl nic; nikdy by nevyzradil Katherinino tajemství. Opět pohlédla na jeho otce. ,, Ale teď jsem zde, pane,'' ,,Ano, ano to je pravda. A musím dohlédnout na to, abychom dnes večer přichystali speciální pohoštění u příležitosti návratu tvého otce. Damone- promluvíme si později.'' Když Giuseppe pokynul sloužícímu a rázně vyšel z místnosti, Stefan se potěšeně obrátil ke Katherine. Jen zřídka vymohli spolu hovořit bez přítomnosti otce či Gudren, její flegmatické děvečky. Ale Stefan si všimnul něčeho, co na něj zapůsobilo jako rána do žaludku. Katherine se usmívala- jemným tajným úsměvem, který tak často sdílely spolu. Ale nedívala se na něj. Dívala se na Damona. V tu chvíli Stefan svého bratra nenáviděl. Nenáviděl jeho tmavou krásu a půvab a smyslnost, která k němu vábila ženy jako můry plamen. V ten okamžik toužil Damona udeřit, rozmlátit jeho krásu na kusy. A místo toho musel jen stát a přihlížet, jak Katherine zvolna kráčí k bratrovi, krok za krokem, a její zlaté brokátové šaty šustí po dlážděné podlaze. A přesto se díval, Damon podal Katherine ruku a usmál se krutým triumfálním úsměvem... Stefan se prudce odvrátil od okna. Proč otvírat staré rány? A však i v té chvíli, kdy si to pomyslel, držel v dlani zlatý řetízek, který nosil pod šaty. Mezi palcem a ukazováčkem pohladil prstýnek, který na něm visel, a pak ho podržel proti světlu. Malý kroužek byl dokonale vypracován ze zlata a ani pět století nezkalilo jeho třpyt. Byl osazen jediným kamenem, lapisem velikosti nehtu na malíčku. Stefan na něj pohlédl, pak přenesl pohled na těžký stříbrný prsten, rovněž osazen lapisem, který se třpytil na jeho vlastní ruce. A v hrudi opět pocítil známou bolest. Nemohl zapomenout na minulost- a ani si to nepřál. Navzdory všemu, co se odehrálo, s láskou uchovával vzpomínku na Katherine. Ale existuje jedna vzpomínka, kterou nesmí vyvolat, jedna stránka knihy, kterou nesmí otočit. Kdyby musel ještě jednou prožít tu hrůzu, tu ... sprostotu... zešílel by z toho. Jako zešílel ten den, ten poslední den, kdy vyhledal své vlastní zatracení... Stefan se opřel o okno, přitiskl čelo k chladivému povrchu. Jeho školitel měl ještě jedno oblíbené rčení. /Zlo nikdy nedojde klidu, může triumfovat, ale nikdy nedojde klidu./ Proč vlastně přišel do Fell's Church? Doufal, že zde nalezne klid, ale to nebylo možné. Nikdy nebude přijat, protože byl zlý a nedokázal změnit, čím se stal. Elena se to ráno probudila ještě dříve, než obvykle. Slyšela, jak teta Judith lomozí ve svém pokoji a chystá se do koupelny. Margaret stále tvrdě spala, stočená v postýlce jako koťátko. Elena se potichounku proplížila kolem polootevřených dveří pokoje své sestry a pokračovala dolů do haly, aby se dostala z domu. To ráno byl vzduch čerstvý a čistý; kdouloň obývali jen obyčejné sojky a vrabčáci. Elena, která šla spát s pulsujícím bolením hlavy, pozvedla obličej k čisté vymetené obloze a zhluboka se nadechla. Cítila se podstatně lépe, než včera. Slíbila, že se před školou setká s Mattem, a ačkoli se na to nijak netěšila, byla si jistá, že to bude v pořádku. Matt bydlel jen dvě ulice od školy. Byl to jednoduchý hrázděný dům. Stejný jako ostatní v ulici, akorát závěs na verandě byl o něco ošumělejší a barva se trochu víc loupala. Matt už čekal před domem, a když ho zahlédla. Na okamžik ji poskočilo srdce, jako tomu bývalo dřív. Opravdu vypadal dobře. O tom nebylo pochyb. Ne tím omračujícím, téměř znepokojivým způsobem jako... jako někteří lidé, ale takovým zdravým americkým způsobem. Matt Honeycutt byl ryzí Američan. Světlé vlasy měl na fotbalovou sezonu zastřižené na krátko a kůži měl do hněda opálenou, jak pomáhal rodičům s prací na farmě. Z modrých očí čišela poctivost a upřímnost. A zrovna dnes, když rozpřáhl paže, aby ji něžně objal, byly ty oči trochu smutné. ,,Chceš jít dovnitř?'' ,,Ne, pojďme se jen tak projít,'' navrhla Elena. Šli těsně vedle sebe, ale nedotýkali se. Ulice byla lemovaná javory a ořešáky, vzduch byl ještě po ránu klidný. Elena se dívala na své nohy, jak dopadají na vlhký chodník, a náhle pocítila nejistotu. Nakonec nevěděla, jak začít. ,,Pořád jsi mi ještě nevyprávěla o Francii'' poznamenal. ,, Bylo tam nádherně,'' řekla Elena a pohlédla na něj úkosem. Také hleděl do chodníku. ,,Všechno tam bylo nádherné,'' pokračovala a pokoušela se hlasem vyjádřit alespoň nějaké nadšení. Lidé, jídlo prostě všechno. Bylo to skutečně...'' Hlas se jí vytratil a nervózně se zasmála. ,,Ano já vím, skvělé,'' dokončil místo ní. Zastavil a jen tam stál a hleděl na svoje ošoupané tenisky. Elena je poznávala ještě od loňska. Mattova rodina finančně sotva přežívala; možná si nové boty nemohl dovolit. Vzhlédla a viděla, jak se ony modré oči upírají na její tvář. ,,Víš, vypadáš zrovna teď naprosto nádherně,'' řekl. Elena vystrašeně otevřela ústa, ale on pokračoval; ,,A myslím, že mi chceš něco říct.''Zatímco se na něj dívala, usmál se raněným úsměvem. Pak opět rozpřáhl paže. ,,Ach /Matte/,'' vzdychla a pevně ho objala. Pak couvla a pohlédla mu do tváře. ,,Matte, ty jsi ten nejmilejší kluk, kterého jsem zatím potkala. Nezasloužím si tě.'' ,,Aha, tak proto mi dáváš kopačky,'' řekl Matt, když se vydali dál. ,,Protože jsem pro tebe moc dobrý.Měl jsem si to uvědomit dřív.'' Šťouchla ho do paže. ,, Ne, proto ne. A nedávám ti kopačky. Budem prostě kamarádi, ano?'' ,,No jasně. To je skvělý.'' ,,Protože jsem si uvědomila, že prostě to jsme.'' Zastavila a opět k němu vzhlédla.,,Jsme dobří přátelé. Bud k sobě upřímný,Matte, copak to necítíš taky tak?'' Pohledl na ni a obrátil oči v sloup.,,Mám se odvolat na Pátý dodatek*?'' Když Elena posmutněla, ještě dodal: ,, A nemá to vůbec nic společného s tím novým klukem, že jo?'' ,,Ne,'' Elena nepostřehnutelně zaváhala a rychle dodala: ,,Ještě jsem se s ním nepotkala. Ani ho neznám.'' ,,Ale chceš ho poznat. Ne, neříkej to.'' Jemně jí položil paži kolem ramen a otočil ji. ,,Pojď, půjdeme do školy. Pokud nám zbude čas, možná ti i koupím koblihu.'' Jak šli, něco zapraskalo v ořešáku nad nimi. Matt hvízdnul a ukázal vzhůru: ,, Podívej! To je ten největší havran, co jsem kdy viděl.'' Elena vzhlédla, ale už byl pryč. *Svědek nesmí být nucen vypovídat proti sobě. Škola byla toho dne sotva příhodné místo, kde by Elena mohla přezkoumat svůj plán. Když se to ráno vzbudila, už věděla, co udělá. Během dne shromáždila o Stefanu Salvatorovi co nejvíce informací. To nebylo nijak těžké, protože ve škole o něm všichni mluvili. Bylo všeobecně známo, že měl včera jakousi rozepři se sekretářkou studijního oddělení. A dnes byl předvolán do kanceláře ředitele. Šlo o jeho papíry. Ale ředitel ho poslal zpět do třídy (prý poté, co volal mezistátně do Říma- nebo snad do Washingtonu?) a nyní to vypadalo, že se vše urovnalo. Alespoň oficiálně. Když Elena to odpoledne přišla na hodinu evropských dějin, pozdravil ji dlouhý hvizd z haly. Lelkovali tam Dick Carter a Tyler Smallwood- párek prvotřídních hňupů, pomyslela si a ignorovala hvízdání i jejich upřené pohledy. Mysleli si o sobě, že když hraje jeden v útoku a druhý v obraně ve studentském fotbalového týmu, dělá to z nich sportovní hvězdy. Raději je sledovala, když sama okouněla v chodbě. Přetáhla si rty rtěnkou a upravovala si make- up. Dala Bonnie speciální pokyny a plán se měl začít realizovat v okamžiku, kdy se objeví Stefan. Zrcátko u pudřenky jí poskytlo výborný přehled o dění v hale za ní. A přesto nějak přehlédla jeho příchod. Náhle se zjevil vedle ní, a když ji míjel, sklapla pudřenku. Měla v úmyslu ho zastavit, ale než se jí to podařilo, něco se přihodilo. Stefan strnul- nebo alespoň najednou zostražitěl. V tu chvíli se Dick a Tyler postavili před dveře učebny dějepisu a zablokovali vstup. Prvotřídní pitomci, pomyslela si opět Elena. Vztekle na něj zírala přes Stefanovo rameno. Vychutnávaly si hru, hrbili se ve vzduchu a předstírali, že Stefana vůbec nevidí. ,, Pardon.'' Použil stejný tón jako včera na profesora historie. Tichý a nezaujatý. Dick a Tyler pohlédli jeden na druhého a pak se rozhlédli, jakoby zaslechli hlasy ze záhrobí. ,,Pardoon?'' parodoval Tyler fistulí. ,,Pardon- karton- seladon?'' oba se rozesmáli. Elena si všimla, jak se pod tričkem před jejíma očima napjaly svaly.Bylo to nefér; oba byli vyšší než Stefan a Tyler byl téměř dvakrát tak široký. ,,Je tu nějaký problém?'' Elena byla stejně překvapená jako oba kluci, když za sebou uslyšela další hlas. Ohlédla se a uviděla Matta. V modrých očích měl tvrdý výraz. Elena se kousla do rtů, aby se neusmála, když Tyler a Dick pomalu a neochotně uhýbali z cesty. Matt je kámoš, pomyslela si. Ale teď vcházel kámoš Matt do třídy vedle Stefana a jí nezbylo, než je následovat s výhledem na zadní stranu dvou triček. Když se usadili, vklouzla do lavice za Stefanem, odkud ho mohla pozorovat, aniž by si toho všimnul. Její plán bude muset počkat, až bude po hodině. Matt zacinkal drobnýma v kapse, což znamenalo, že chce něco říct. ,,Hm, hele,'' začal nakonec neohrabaně. ,,Víš, ti kluci ...'' Stefan se hořce zasmál. ,, Kdo jsem já, abych je soudil?'' V jeho hlase bylo víc citu, než Elena zaslechla předtím, dokonce i v tu chvíli, kdy mluvil k panu Tannerovi. A ten cit byl syrový smutek. ,,Ostatně, proč bych tu měl být vítán?'' zakončil, téměř sám pro sebe. ,, A proč bys neměl?'' zíral na Stefana Matt a odhodlaně zaťal čelist. ,,Poslyš,'' začal. ,,Včera jsi mluvil o fotbale. No a náš nejlepší útočník si včera odpoledne natrhnul sval, takže potřebujeme náhradu. Konkurz je dneska odpoledne. Nechceš přijít?'' ,,Já?'' Stefan byl zaskočen. ,,Ale ... já nevím, jestli to dokážu.'' ,,Umíš běhat?'' ,,Cože?'' Stefan se napůl pootočil k Mattovi a Elena si povšimla slabého náznaku úsměvu na jeho rtech. ,,Jasně.'' ,, A umíš chytat?'' ,,Jasně.'' ,,To je všechno, co útočník musí umět.Já sám jsem taky v útoku.Pokud dokážeš chytit můj hod a utéct s míčem, dokážeš hrát.'' ,,Aha.'' Stefan se téměř usmíval a ačkoli Matt se tvářil vážně, jeho modrá oči se smály.Elena si překvapeně uvědomila, že žárlí. Mezi těmi kulky zavládla taková spřízněnost, že ji naprosto vyřazovalo z jejich společnosti. Ale v příštím okamžiku Stefanův úsměv zmizel.Odtažitě prohlásil: ,,Děkuji ti... ale nejde to.Mám jiné povinnosti.'' V tu chvíli dorazily Bonnie a Caroline a začala hodina. Během Tannerova výkladu o Evropě si Elena opakovala. ,,Ahoj jsem Elena Gilbertová. Jsem v uvítací komisy nejvyššího ročníku a vybrali mě, abych tě provedla po škole. Určitě nechceš, abych měla problémy, že jsem nesplnila úkol že?'' Poslední větu řekne s rozšířeným tklivým pohledem- ale jen v tom případě, že by se snad chtěl vymluvit. Bylo to dokonale prosté. Nedokáže odolat dívkám v nesnázích. V polovině hodiny ji dívka sedící vedle ní podala psaníčko. Elena ho otevřela a poznala Bonniino kulaté dětské písmo. Psalo se tam: ,, Zdržovala jsem C., jak nejdéle to šlo. Co se stalo? Pomohlo to???'' Elena vzhlédla a uviděla Bonnie, jak se otáčí ze svého místa v první řadě.Elena ukázala na psaníčko, zavrtěla hlavou a němě naznačila /po škole./ Zdálo se to jako celé století, než jim Tanner udělil závěrečné pokyny k referátům a propustil je. Všichni vyrazili najednou. Tak do toho, pomyslela si Elena a s bušícím srdcem vstoupila Stefanovi přímo do cesty a zablokovala tím uličku, takže nemohl projít okolo ní. Přesně jako Dick a Tyler, pomyslela si a potlačila chuť se hystericky rozesmát. Vzhlédla a zjistila, že má oči přesně v úrovni jeho úst. V hlavě se jí zatmělo.Cože to měla říct? Otevřela pusu a nějakým zázrakem se připravená slova vyřinula ven;,, Čau já jsem Elena Gilbertová, jsem v uvítací komisi nejvyššího ročníku a vybrali mě..'' ,, Promiň, nemám čas.'' Celou minutu nedokázala uvěřit tomu, co řekl, že jí ani nedal možnost dokončit větu. Její ústa automaticky hovořila dál. ,,... vybrali mě, abych tě provedla po škole...'' ,,Je mi líto, ale nemůžu.Musím spěchat na - na fotbalový konkurz.'' Stefan se otočil k Mattovi, který postával opodál a tvářil se překvapeně. ,, Říkals hned po škole, že ano?'' ,,Ano'' potvrdil Matt pomalu. ,,Ale...'' ,,Takže bych sebou měl asi hodit.Možná bys mi mohl ukázat, kudy se tam jde.'' Matt bezmocně pohlédl na Elenu a pak pokrčil rameny. ,,No... jasně. Tak pojď.''Když odcházeli, tak se ohlédnul. Stefan ne. Elena zjistila, že se nachází v kroužku zaujatých přihlížejících, včetně Caroline, která se otevřeně uškubovala.Elena se cítila zcela ochromeně a v krku jí narost veliký knedlík.Nedokáže tu vydržet ani o vteřinu déle.Otočila se a co nejrychleji opustila místno
Upíří deníky probuzení 2kapitola
4. listopadu 2011 v 6:55 | Kiki:-* | The vampire diaries knížkaElenu obklopili spolužaci v ten okamžik, kdy vstoupila na parkoviště střední školy. Všichni tam byli, celá parta, kterou neviděla od konce července, a čtyři nebo pět dalších nohsledů, kteři doufali, že si získají na popularitě, když se budou držet s nimi. Příjmala od svých přátel jedno objetí na uvítanou za druhým. Caroline vyrostla alespoň o tři centimetry a byla ještě svůdnější a podobnější modelce z Vogue než dříve. Přívětivě pozdravila Elenu a pak opět ustoupila, zelené oči úzke jako oči kočky. Bonnie naopak vůbec nevyrostla - když ji objala pažemi, sahaly Eleně vlnité rusé vlasy sotva po bradu. Moment... vlnité vlasy? zamyslela se Elena. Podržela malou dívku kousek od sebe. "Bonnie! Co sis to udělala s vlasama?" "Líbí se ti to? Myslím, že takhle vypadám vyšší." Bonnie si načechrala již tak načepýřené vlny a usmála se. Hnědé oči ji jiskřily vzrušením a malý srdcovitý obličejík zářil. Elena pokročila dál. "Meredith, ty ses vůbec nezměnila." Tohle objetí bylo z obou stran opravdu vřelé. Po Meredith se jí stýskalo nejvíc ze všech, pomyslela si Elena, když se dívala na vysokou dívku. Meredith nikdy nenosila makeup; ale se svou dokonalou olivovou pletí a hustými černými řasami ani žádný nepotřebovala. Teď právě měla jedno elegantní obočí zvednuté a prohlížela si Elenu. "No, tobě o pár odstínů zesvětlaly vlasy od sluníčka... Ale jak to, že nejsi vůbec opálená? Myslela jsem, že sis užívala na francouzské Rivieře." "Přece víš, že se nikdy neopálim." Elena natáhla ruce, aby to mohla sama posoudit. Pleť byla bezchybná jako porcelán, ale teměř stejně světlá a průsvitná jako Bonniina. "Moment, to mi připomíná," vmísila se Bonnie a popadla Elenu za jednu ruku. "Že neuhodnete, co jsem se v létě naučila od svojí sestřenice?" Než stihl kdokoli zareagovat, pyšně jim oznámila: "Čtení z ruky!" Ozvaly se povzdechy a trochu smíchu. "Jen se smějte," prohlásila nevzrušeně Bonnie. "Moje sestřenice říka, že jsem médium. A teď mě nechte, podívam se..." Zírala Eleně do dlaně. "Pospěš si, příjdeme pozdě," popoháněla ji poněkud netrpělivě Elena. "Dobře, dobře. Tak tady je tvoje čára života - nebo je to čára srdce?" Ve skupince se někdo zahihňal. "Ticho, zaměřuji se do všehomíra. Aha... aha..." Najednou Bonnie zbledla, jakoby se vyděsila. Hnědé oči se ji rozšířily, ale zdálo se, že už nezíra Eleně do dlaně. Vypadalo to, jako by se dívala skrze ni - na něco děsivého. "Setkáš se s vysokým,tmavým cizincem" mumlala Meredith zezadu. Dívky se rozchichotaly. "Tmavý ano, a cizinec take... ale né vysoký." Promluvila Bonnie slabým a vzdáleným hlasem. "Ačkoli," pokračovala po chvíli se zmateným výrazem, "kdysi býval vysoký." Pohlédla ohromeně na Elenu. "Ale to přece není možné... že ne?" Pustila Eleninu ruku, téměř ji odhodila. "Nechci vidět víc." "Tak jo, je po představení. Půjdem," vyzvala Elena ostatní mírně podrážděně. Vždycky byla přesvědčená, že paranormálni triky jsou pravě jen... triky. Tak proč je tak podražděná? Jen proto, že ráno málem zpanikařila sama... Děvčata vyrazila ke škole, ale zvuk perfektně vyladěného motoru je zarazil. "No ne," zírala Caroline. "To je ale fáro." "To je ale poršák," opravila ji Meredith suše. Elegantní černé 911 Turbo provrnělo parkovištěm a hledalo si místo líně jako panter, který si hledá kořist. Když vůz zastavil, otevřely se dveře a zahlédly řidiče. "Panebože," zašeptala Caroline. "Týýýjo," vydechla Bonnie. Z místa, kde Elena stála, viděla, že má štíhlou svalnatou postavu. Vybledlé džíny, které ze sebe pravděpodobně musí večer sloupnout, těsné tričko a koženou bundu neobvyklého střihu. Měl vlnité vlasy - a tmavé. Nicméně nebyl vysoký, jen průměrné výšky. Elena vydechla. "Kdo je ten maskovaný muž?" zeptala se Meredith. Ta poznamka byla výstižná - tmavé sluneční brýle tomu klukovi uplně zakrývaly oči a clonily mu tvář jako maska. "Ten maskovaný je cizinec," řekl kdosi jiný a zaznělo štěbetání hlasů. "Vidíte tu bundu? Je italská, jako z Říma." "Jak to víš? V životě jsi nebyla dál než v Romě v okrese New York!" "A jéje, Elena má zase ten výraz. Ten lovecký výraz." "Malej, tmavej a hezkej - radši by sis měla dát bacha." "Není malej, je akorát!" Z brebentění ostatních najednou zazněl hlas Carolin procitnutí,ne. "Ale no tak, Eleno. Vždyť už máš Matta. Co víc bys ještě chtěla? Co bys tak mohla dělat jiného se dvěma než s jedním?" "To samé - jenom o něco déle," unyle protahla Meredith a skupina propukla v smích. Cizinec zamkl své auto a zamířil ke škole. Elena zamířila nenuceně k němu, ostatní divky těsně za ní jako semknutá smečka. Na okamžik se v ní vzedmula vlna podráždění. Copak nemůže jít vůbec nikam bez tohohle procesí v patách? Ale Meredith zachytila její pohled a ona sama se usmála navzdory sve náladě. "Vznešenost zavazuje," upozornila ji Meredith jemně. "Cože?" "Pokud chceš být královnou školy, musíš se umět vyrovnat s následky." Elena se nad tím zamračila, když vstupovaly do budovy. Před nimi se prostírala dlouhá chodba. Postavu v džínách a kožené bundě zahlédly mizet ve dveřích kanceláře na konci chodby. Když Elena kráčela směrem ke kanceláři, zvolnila krok, nakonec zastavila, aby se zamyslela nad oznámeními na korkové nástěnce vedle dveří. Bylo tam také veliké okno, skrz které byl vidět celý vnitřní prostor kanceláře. Ostatní dívky otevřeně zíraly oknem a chichotaly se. "Skvělej pohled zezadu." Tohle je rozhodně bunda od Armaniho. "Myslíš, že je fakt z ciziny?" Elena natahovala uši, aby zaslechla jméno toho kluka. Vypadalo to, že vzniknul nějaký problém: sekretářka studijního oddělení, paní Clarková,nahlížela do seznamu a vrtěla hlavou. On něco řekl a paní Clarková rozhodila rukama v typickém gestu ,Co můžu dělat?' Ještě jednou projela prstem seznam a přesvědčivě zavrtěla hlavou. To se už začal obracet k odchodu, pak se ale otočil zpátky. Paní Clarková k němu vzhlédla a její výraz se změnil. Ten kluk měl nyní své sluneční brýle v ruce. Paní Clarková vypadala něčim překvapená; Elena viděla, jak několikrát zamrkala. Rty se jí několikrát otevřely a zase zavřely, jako by se pokoušela něco říct. Elena si přála zahlédnout víc než jen temeno jeho hlavy. Paní Clarková teď listovala v hromadach papírů a vypadala zmateně. Nakonec našla jakýsi formulář a něco na něj zapisovala, pak ho otočila a posunula k němu. On ho asi podepsal a vrátil jí ho. Paní Clarková na něj okamžik zírala, pak zalistovala další hromadou papírů a nakonec mu podala cosi, co vypadalo jako rozvrh hodin. Ani na okamžik z něho nespustila oči, když si papír bral, pokývnul a otočil se ke dveřím. Elena byla nyní už nepříčetná zvědavostí. Co se tam uvnitř asi právě odehrálo? A jak asi vypada tvář neznámého? Ale když se vynořil z kancelaře, už si opět rovnal sluneční brýle na obličeji. Projela ji vlna zklamání. Přesto však mohla zahlédnout alespoň zbytek jeho tváře, když se zastavil ve dveřích. Tmavé vlnité vlasy rámovaly tak jemné rysy obličeje, že mohly být klidně převzaty ze staré římské mince či medailonu. Vysoké lícní kosti, rovný klasický nos... a ústa, kvůli kterým byste celou noc neusnuli, pomyslela si Elena. Horní ret byl krásně tvarovaný, poněkud citlivý a velmi smyslný. Brebentění dívek v hale ustálo, jakoby někdo otočil vypínačem. Většina z nich se nyní točila k procházejícímu zády a dívaly se kamkoli jinam, jen né na něj. Elena zůstala na svém místě u okna a mírně pohodila hlavou. Uvolnila si stuhu z vlasů a nechala je volně padat na ramena. Ten kluk ale zamířil halou, aniž se rozhlédl vlevo nebo vpravo. Jakmile byl z doslechu, rozšuměla se vlna povzdechů a šepotu. Elena neslyšela ani jedno. Prošel přímo okolo mě, pomyslela si zmateně. Přímo kolem, a bez jediného pohledu. Matně si uvědomila, že zvoní. Meredith ji tahala za paži. "Cože?" "Říkám, že tady je tvůj rozvrh. Máme teď trigonometrii ve druhém patře. Tak se hni!" Elena se nechala od Meredith, postrkovat chodbou, nahoru po schodech a do třídy. Automaticky vklouzla na prázdné místo a upřela oči na profesorku vpředu, aniž by ji doopravdy viděla. Stále ještě nepřekonala šok. Prošel těsně kolem. Bez jediného pohledu. Nedokázala si vzpomenout, před jak dlouhou dobou nějaký kluk tohle udělal naposledy. Všichni se alespoň podívali. Někteří hvízdli. Někteří ustáli v hovoru. A někteří prostě jen zírali. A to Eleně vždycky vyhovovalo. Ostatně, co je důležitější, než kluci? Jsou měřítkem, jak jste populární, jak jste krásné. A můžou být užiteční na spoustu věcí. Někdy jsou vzrušující, ale většinou to nevydrží dlouho. A někdy jsou hrozní už od začátku. Většina kluků, zamyslela se Elena, se chova jako štěňata. Když je mate, jsou roztomilá, ale postradatelná. Jen velmi málo z nich může být něčím víc, opravdovými přáteli. Jako Matt. Ach, Matt. Loni doufala, že on je ten, kterého hledala, díky kterému by cítila... no, něco víc. Víc, než krátký pocit triumfu z dobytí cíle nebo pýchu z předvádění nového úlovku před ostatními dívkami. A k Mattovi opravdu začala cítit silnou náklonnost. Ale během léta, kdy měla čas přemýšlet, si uvědomila, že to je náklonnost jako mezi sourozenci nebo příbuznými. Paní Halpernová rozdávala učebnice trigonometrie. Elena si mechanicky vzala svou a vepsala dovnitř svoje jméno, stále zabraná v myšlenkách. Měla Matta ráda víc, něž všechny ostatní kluky, které znala. A právě proto mu musela říct, že to skončilo. Nevěděla, jak by mu to měla napsat. Už vůbec nevěděla, jak by mu to měla říct. Ne snad proto, že by se bála, že bude dělat scény; jen že by to nepochopil. Ani ona sama si pořádně nerozuměla. Bylo to, jako kdyby vždycky sahala po... něčem víc. A pokaždé, když si myslela, že už toho dosáhla, zjistila, že to neexistuje. S Mattem, ani s žádným jiným z těch, které získala. A tak tedy musela začínat vždy znovu od začátku. Naštěstí byl stále po ruce čerstvý materiál. Žádný ji ještě nedokázal odolat a žadný ji nikdy neignoroval. Až dosud. Až dosud. Při vzpomínce na tu chvíli v hale zjistila, že zatína prsty do psacího pera. Stále nemohla uvěřit, že kolem ní prošel, jako by byla vzduch. Zazvonilo a všichni se vyhrnuli ze třídy, ale Elena zaváhala mezi dveřmi. Kousla se do rtu a propátrala očima proud studentů, kteři se valili halou. Pak si všimla jedné dívky patřící k oněm nohsledům z parkoviště. "Frances! Pojď sem." Frances nedočkavě přiběhla a tuctový obličejík se jí rozjasnil. "Poslyš, Frances, pamatuješ si toho kluka z rána?" "S tím poršákem a, ehm, dalšíma kvalitama? Na toho nejde zapomenout..." "No a ja chci rozvrh jeho třídy. Zkus ho sehnat v kanceláři, pokud to dokážeš, nebo si ho zkopíruj od něj, pokud budeš muset. Ale sežeň ho!" Frances chvíli vypadala překvapeně, pak se zazubila a přikývla. "Dobře Eleno, zkusím to. Pokud se mi to povede, potkáme se u oběda." "Díky." Elena pozorovala, jak dívka odchází. "Viš, že seš fakt blazen?" ozval se ji u ucha Mereditin hlas. "Co bych měla z toho, že jsem kralovnou školy, kdybych ten titul občas nemohla využit?" opačila klidně Elena. "Co mam teď?" "Maš ekonomii. Na, vem si ten rozvrh k sobě." Meredith ji strčila rozvrh do ruky. "Musim letět na chemii. Tak zatim!" Ekonomie i zbytek dopoledne utekl jako v mlze. Elena doufala, že noveho studenta ještě zahledne, ale nebyl na žadne z jejich hodin. Na jedne z nich byl Matt a ona ucitila bodnuti bolesti, když jeho modre oči s usměvem vyhledaly jeji pohled. Když odzvonila posledni hodina, vyrazila do jidelny a kyvala na pozdrav vlevo i vpravo. Před jidelnou čekala Caroline, uvolněně se opirala o zeď - bradu vzhůru, vypnutou hruď a vysunute boky. Bavila se s dvěma spolužaky, kteři ztichli a šťouchali jeden do druheho, když ji zahledli přichazet. "Čau," pozdravila stručně kluky a oslovila Caroline: "Jdeš se najist?" Caroline rychle přejela Elenu pohledem a odhrnula si kaštanove vlasy z tvaře: "Cože, u královského stolu?" divila se. Eleně tim vyrazila dech. Byly s Caroline kamaradky už od školky a vždycky spolu soutěžily dobrosrdečně. Ale v posledni době se s Caroline něco stalo. Začala jejich soutěženi brat čim dal važněji. A nyni Elenu překvapila hořkost v kamaradčině hlase. "No, sotva se da řict, že ty bys nepatřila ke šlechtě," pokoušela se odlehčit situaci. "V tom maš naprostou pravdu," prohlasila Car
Upíří deníky 1 kapitola probuzení
4. listopadu 2011 v 6:53 | Kiki:-* | The vampire diaries knížkaAle je 5.30 ráno a já jsem už vzhůru a mám strach. Snažím se pořád přesvědčit samu sebe, že jsem jen rozhozená časovým posunem mezi Francií a zdejším místem. Ale to nevysvětluje, proč se cítím tak vyděšená. Tak ztracená.
Předevčírem, když jsme jely s tetou Judith a s Margaret autem z letiště, jsem měla tak divný pocit. Když jsme zahnuly do naší ulice, najednou mě napadlo: "Máma s tátou nás doma čekají. Vsadím se, že budou na verandě nebo v obýváku, kde nás budou vyhlížet z okna. Muselo se jim po mě hrozně stýskat."
Já vím, zní to naprosto bláznivě.
Ale dokonce i když jsem už zahlédla náš dům a prázdnou verandu, pořád jsem měla stejný pocit. Vyběhla jsem po schodech, zkusila dveře a zaklepala klepadlem. A když teta Judith odemkla, vrazila jsem dovnitř a pak jsem jen stála v hale, naslouchala zvukům domu a očekávala, že uslyším maminku, jak jde dolů po schodech, nebo tátu, jak na mě volá z pracovny.
V tu chvíli za mnou teta Judith ztěžka upustila kufr na podlahu, zhluboka si vzdychla a prohlásila: "Tak jsme doma." A Margaret se zasmála. Zavalil mě nejhroznější pocit, jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto a úplně ztracená.
Doma. Jsem doma. Proč jen to zní jako lež?
Narodila jsem se tady, ve Fell's Church. A vždycky jsem bydlela v tomhle domě, vždycky. Tohle je můj starý pokoj, stále stejný, s propáleným kobercem, jak jsme se s Caroline v páté třídě pokoušely tajně propašovat cigarety a málem se udusily. Kdybych se podívala z okna, uvidím starou kdouli, kam přede dvěma lety vylezli Matt a jeho kamarádi, aby rozproudili zábavu na mých narozeninách. Tohle je moje postel, moje židle, můj prádelník.
Ale zrovna teď mi to všechno připadá cizí, jako bych sem nepatřila. To já se sem nehodím. A nejhorší je, že mám pocit, že někde existuje místo, kam patřím, jen ho nemůžu najít.
Včera jsem byla příliš unavená, než abych se vydala do Orientation. Meredith mi vyzvedla rozvrh, ale necítila jsem se na to, se s ní vybavovat po telefonu. Teta Judith říkala všem, kdo volali, že mám pásmovou nemoc a potřebuji se dospat. Ale při večeři se na mě tak divně dívala…
Ale dneska už se se všemi budu muset vidět. Máme sraz na parkovišti před školou. Snad proto jsem vyděšená? Bojím se snad jich?
Elena Gilbertová přestala psát. Zírala na poslední řádek, který vyšel z jejího pera, a zavrtěla hlavou. Pero se zarazilo nad malou knížečkou v modrých sametových deskách. Pak vztyčila hlavu a mrštila perem i knížečkou do velikého arkýřového okna, do kterého neškodně udeřily a spadly na čalouněnou sedačku pod ním.
Je to všechno tak směšné.
Odkdy se ona, Elena Gilbertová, obává setkávat s lidmi? Odkdy se bojí vůbec něčeho? Vstala a rozzlobeně nacpala ruce do rukávů červeného hedvábného kimona. Ani nepohlédla do viktoriánského zrcadla nad prádelníkem z třešňového dřeva; věděla, co by v něm viděla. Elenu Gilbertovou. Rozvážnou, blond a štíhlou holku, která vždy udává módní trend. Studentku vyššího ročníku střední školy. Tu, kterou všichni kluci chtěli a kterou se všechny holky přály stát. A která teď měla na tváři nezvykle zamračený výraz a stažená ústa.
Horká koupel a trocha kávy, to mě určitě uklidní, pomyslela si. Ranní rituál koupání a oblékání byl uklidňující. Loudala se s ním a přerovnávala si své nové oblečení, které si přivezla z Paříže. Nakonec si vybrala bledě růžovou halenku a k tomu bílé plátěné šortky, takže vypadala jako malinový pohár se zmrzlinou. K nakousnutí, pomyslela si, když uviděla v zrcadle dívku s potutelným úsměvem. Ranní obavy se rozplynuly a byly ty tam.
"Eleno! Kde jsi? Přijdeš pozdě do školy!" ozval se vzdálený hlas odněkud zdola.
Elena si ještě jednou přejela kartáčem své hedvábné vlasy a stáhla je tmavě růžovou stuhou. Pak popadla batůžek a seběhla po schodech.
V kuchyni se její čtyřletá sestřička Margaret cpala cereáliemi a teta Judith něco vařila na sporáku. Teta Judith byla ten typ ženy, který vždy působí poněkud zmateně. Měla úzký přívětivý obličej a jemné světlé vlasy neupraveně vyčesané dozadu. Elena ji letmo políbila na tvář.
"Dobré ránko všem. Mrzí mě to, ale nestíhám se nasnídat."
"Ale Eleno, nemůžeš přece odejít bez snídaně. Potřebuješ bílkoviny…"
"Dám si před školou koblihu," prohlásila Elena energicky. Lípla pusu Margaret na slámové vlasy a otočila se k odchodu.
"Ale Eleno…"
"A asi půjdu po škole domů k Bonnie nebo Meredith, takže na mě nečekej s večeří. Ahoj!"
"Eleno…"
Elena už byla u hlavních dveří, zavřela za sebou tetiny protesty a vyšla na verandu.
A zarazila se.
Všechny ty nepříjemné pocity z časného rána ji opět přemohly. Nervozita a strach. A pocit jistoty, že se stane něco strašného.
Maple Street byla opuštěná. Vysoké viktoriánské budovy působily cize a tiše, jako by snad byly uvnitř prázdné… jako domy v opuštěné filmové scéně. Vypadaly, jako by byly bez lidí, ale plné podivných, nepřátelských číhajících stvoření.
To je ono; něco ji pozoruje. Obloha nad hlavou nebyla modrá, ale mléčně neprůhledná jako veliká mísa obrácená dnem vzhůru. Elena si byla jistá, že se na ni upírají něčí oči.
Zahlédla něco temného ve větvích staré kdouloně před domem.
Byl to havran, stejně nehybný jako žlutě zbarvené listy okolo něj. To on se na ni díval.
Pokoušela si namluvit, že je to směšné, ale byl to ten největší havran, kterého v životě viděla. Mohutný a uhlazený. Na jeho černém peří si pohrávala duha. Viděla jasně každý detail: lačné tmavé pařáty, ostrý zobák, jediné třpytivé černé oko.
Byl tak nehybný, že by to klidně mohl být voskový model sedícího ptáka. Avšak, jak se na něj dívala, cítila, že se pomalu červená, horko jí stoupalo ve vlnách po krku až do tváří. Protože on… se na nidíval. Díval se na ni stejně, jako se na ni dívali kluci, když měla na sobě plavky nebo průsvitnou blůzku. Jako kdyby ji svlékal očima…
Než si uvědomila, co vlastně dělá, upustila batoh a zvedla ze silnice kámen. "Vypadni odsud!" vykřikla a slyšela zuřivý hněv ve svém hlase. "No tak, padej pryč!"Spolu s posledním slovem po něm mrštila kámen.
Zašustilo listí, ale havran se vznesl nezraněný. Měl obrovská křídla, která nadělala hluk za celé hejno havranů. Elena se přikrčila a zpanikařila, jak přeletěl přímo nad její hlavou a vzduch zvířený jeho křídly jí pocuchal vlasy.
On však opět prudce vzlétl a zakroužil, černá silueta oproti mléčně bílé obloze. A pak s jediným řezavým zvoláním zamířil k nejbližšímu lesu.
Elena se pomalu narovnala, vzpamatovala se a rozhlédla se kolem. Nemohla uvěřit tomu, co právě udělala. Ale teď, když byl pták pryč, jí všechno připadalo už zase tak obyčejné. Jemný větřík šustil listy. Elena se zhluboka nadechla. V ulici se otevřely jedny dveře a rozesmáté děti se vyhrnuly ven.
Usmála se na ně a znovu si oddechla. Úleva ji zaplavila jako sluneční paprsky. Jak jen mohla být tak hloupá? Vždyť je krásný den, plný příslibů, a nic zlého se určitě nestane.
Nic - jen to, že přijde pozdě do školy. Celá parta na ni bude na parkovišti čekat.
Vždycky můžu říct, že jsem házela kameny na šmíráka, pomyslela si a skoro se zahihňala. No, to by jim alespoň poskytlo materiál k drbání.
Aniž by se znovu ohlédla na kdouloň, vydala se co nejrychleji ulicí.
Havran proletěl vrcholkem mohutného dubu a Stefan instinktivně zvedl hlavu k nebi. Když viděl, že to je jenom pták, uklidnil se.
Sklopil oči k ochablé bílé věci ve svých rukou a pocítil, jak se mu obličej stáhnul dojetím. Neměl v úmyslu ho zabít. Ulovil by něco většího než králíka, kdyby si uvědomil, jak velký má hlad. Ale to bylo právě to, co ho děsilo: nikdy nevěděl, jak silný ten hlad bude. Měl štěstí, že tentokrát zabil jen králíka.
Stál pod věkovitými duby, slunce se prodíralo jejich listy dolů na jeho kučeravou hlavu. Stefan Salvatore ve svých džínách a tričku vypadal jako úplně obyčejný středoškolský student.
To ale nebyl.
Hluboko do lesů, kde ho nikdo nemohl vidět, tam se chodil krmit. Nyní si horlivě olizoval rty, aby snad na nich nezůstala ani kapka. Nechtěl riskovat. I tak bude dost náročné, aby mu tato komedie vyšla.
Na okamžik znovu zapochyboval, zda to nemá prostě vzdát. Možná by se měl vrátit nazpět do Itálie, zpátky do svého úkrytu. Co ho jen přimělo věřit, že by se opět mohl radovat ze slunečního svitu?
Ale byl už unavený ze života ve stínech. Byl unaven temnotou a tvory, kteří v ní přežívali. A nejvíce ze všeho byl unaven samotou.
Nebyl si přesně jistý, proč si vybral zrovna Fell's Church ve Virginii. Podle jeho měřítek to bylo mladé město; nejstarší budovy byly postaveny před pouhým jedním a půl stoletím. Avšak vzpomínky a duchové občanské války tu stále ještě přežívali, stejně skuteční jako supermarkety a stánky s rychlým občerstvením.
Stefan oceňoval úctu k minulosti. Byl přesvědčen, že by si lidi ve Fell's Church mohl oblíbit. A možná - jenom možná - by mezi nimi mohl najít své místo.
Samozřejmě, že ho nikdy nepřijmou úplně. Hořký úsměv nad tou myšlenkou mu zkřivil rty. Už věděl, že v toto je zbytečné doufat. Nikdy nenalezne místo, kde by byl přijat naprosto, kde by mohl být skutečně sám sebou.
Pokud se nerozhodne připojit se ke stínům…
Odrazil tuto myšlenku. Zřekl se temnoty; stíny ponechal za sebou. Zahladil všechna ta minulá léta a začíná znovu - zrovna dnes.
Stefan si uvědomil, že stále ještě drží králíka. Jemně ho položil na lůžko z uschlého dubového listí. Někde daleko, příliš daleko, než aby to mohly slyšet lidské uši, zaslechl lišku.
Jen pojď, sestro lovkyně, pomyslel si smutně. Čeká tě snídaně.
Přehodil si bundu přes rameno a všimnul si havrana, který ho předtím vyrušil. Stále ještě seděl na dubu a vypadalo to, že ho pozoruje. Měl z toho špatný pocit.
Začal k němu vysílat zkoumavou myšlenku, aby ptáka prověřil, ale včas se zarazil. Pamatuj na svůj slib, připomněl si. Nepoužívat Síly, dokud to nebude absolutně nutné.
Pohyboval se neslyšně mezi mrtvými listy a uschlými větvičkami a zamířil k okraji lesa. Měl tam zaparkované auto. Jednou se ohlédl a všimnul si, že havran opustil větev a snesl se ke králíkovi.
Ve způsobu, jakým rozprostřel křídla nad ochablým bílým tělem, bylo něco zlověstného a triumfálního. Stefanovi se sevřelo hrdlo a téměř vyrazil zpět, aby ptáka odehnal. Ale co, má přeci stejné právo jíst jako ta liška, řekl si.
A stejné právo jako má on.
Pokud na toho ptáka narazí ještě jednou, pohlédne do jeho mysli, rozhodl se. Pro tuto chvíli však od něj odtrhnul zrak a pospíchal dále lesem, čelist zaťatou. Nechtěl přijít pozdě do Střední školy Roberta E. Leea


